„Není v povaze člověka – ani žádné jiné bytosti – začínat tím, že se dobrovolně vzdá, že si plivne do tváře a zatratí život; na to je třeba procesu mravní zkázy, jenž je u každého jedince jiný. Někteří se vzdávají pod dotekem prvního tlaku, někteří se zaprodají, někteří padají pomalu a nepostřehnutelně, až vyhasnou úplně, aniž by věděli, kde a jak svůj oheň ztratili. Pak se všichni ztratí v nekonečném bahně svých starších předchůdců, kteří jim neustále opakují, že dospělost znamená netrvat na svých názorech, bezpečí znamená netrvat na svých hodnotách a praktičnost znamená netrvat na své hrdosti. A přesto se někteří nevzdají, jdou dál a vědí, že nelze zradit svůj vnitřní oheň, učí se, jak mu dát tvar, význam a jak ho uskutečnit.“ (Ayn Rand, předmluva k 25. výročí prvního vydání, strana 11)
Tento obsáhlý citát se nachází na zadní obálce českého vydání velmi, velmi pozoruhodné knihy. Otázka, kterou klade, je vlastně zcela prostá – Vyplatí se člověku řídit vlastními zásadami, nebo má dělat to, co od něj očekává společnost? Má větší smysl plavat s proudem, nebo stát osaměle na divokém ostrůvku s vědomím, že je to můj ostrůvek?
Americká spisovatelka a filosofka ruského původu Ayn Rand, zvolila pro svou odpověď na tento problém příběh dvou architektů.
Peter Keating má vlastně všechno. Školu ukončil snad se všemi vyznamenáními a čestnými medailemi, které šly v oblasti architektury během studia získat. Rovnou ze školy nastupuje do prestižní architektonické firmy a flexibilně se přizpůsobuje poptávce klientů soukromé i veřejné sféry. Neváhá dělat kompromisy a vycházet klientům vstříc, jak jen je potřeba.
Člověku by se zdálo, že je to ideální úspěšný mladý muž, tedy typ hlavního hrdiny. Určitě se mu někdo bude snažit překazit jeho krásné sny, závidět mu úspěch, sláv, bohatství....
Pak je tu ještě Howard Roark. Ze školy ho vyloučili těsně před dokončením. Proč? Protože se odmítal podřizovat tradičním trendům, tradičním hodnotám a odmítal slepě kopírovat prvky, které už byly v architektuře použity milionkrát. Navíc je odmítal kombinovat. Ne, že by jakýkoli stavební sloh ignoroval. Ale nepoužívá ho tam, kde ztrácí smysl. Nestaví pro ty, kteří se potřebují lesknout před ostatními. Staví pro osobnosti. Pro jednotlivce, kteří jsou vyrovnáni sami se sebou a vědí, co chtějí a proč to chtějí. Těm pak postaví budovu či dům jako z jejich snů, aniž by s nimi potřeboval cokoli konzultovat.
„Takhle se do mé představy ještě nikdo netrefil, Roarku. Musel jste hodně přemýšlet nad tím, co budu ve svém domě všechno potřebovat.“
„Na vás jsem nemyslel vůbec. Tohle je jediné uspořádání, které má smysl na místě, které jste si vybral pro svůj dům.
Howard Roark nedělá kompromisy. Nespojuje dohromady moderní budovu ze skla a antický portál. Nestaví, aby měl klienty. Má klienty, aby stavěl.
Mohlo by se zdát, že oba spolu budou soupeřit. Že budou tomu druhému dělat naschvály a prát se na ulici. Ale to by bylo na Ayn Randovou moc povrchní. Jistě, konflikt tu existuje. Ale jde o konflikt vnitřní, konflikt povah a konflikt náhledů na svět.
Keating Roarka nenávidí, ale současně mu závidí a bojí se ho. Proč? Protože Roark je srovnán sám se sebou. Keatingovi, který je stále jak větrná korouhvička a točí se tu na jednu, tu na druhou stranu, se to nikdy nemůže podařit. Má všechno, co by běžný člověk mohl chtít. Kromě klidu v duši.
Proč jde o střet více náhledů na svět? Ayn Rand definovala vlastní filosofii, která vyzvala na myšlenkový souboj dva tisíce let filosofie, víry a myšlenek od počátku našeho letopočtu. A v očích milionů lidí po celém světě uspěla.
Krom toho, že její filosofie, objektivismus, vytváří z filosofie jakožto oboru přesně formulovaný a konkrétní nástroj pro lidské rozhodování, podává jej románovou formou takovým způsobem, že velmi srozumitelně demonstruje jeho základní premisy a z nich vycházející závěry. O co v objektivismu jde a proti čemu stojí, se ukazuje v interakci a vztazích postav, z nichž každá má na život trochu jiný náhled.
Hlavními stranami jsou Howard Roark jako racionální individualista, na druhé Elsworth Monkton Toohey jako kolektivista pečující o veřejný názor.
Toohey Roarka nenávidí. Roarkovi je Toohey v podstatě ukradený. Nemá důvod se na tuto osobu soustředit, ovšem musí se nějak vyrovnávat s tím, co mu tento kolektivista staví do cesty.
Zdroj (v originále The Fountainhead) byl prvním svazkem Ayn Randové, který se více ujal. Ovšem většina čtenářů v něm viděla jen zajímavý příběh dvou architektů a nevnímali myšlenkové poselství, které je na stránkách obsaženo a jehož manifestem je závěrečná Roarkova soudní obhajoba.
Také z toho důvodu se Randová vzápětí pustila do svého nejslavnějšího románu, jejího opus magnum, Atlasovy vzpoury. Příběhu o tom, co se stane z civilizací, když z ní zmizí ti nejlepší tvůrci, umělci, filosofové a podnikatelé...
Nutno dodat, že Randová není jediná, která zmínila nebo zmiňuje důraz na individualitu a vlastní postoje. Tahle pozice se objevuje u mnoha jiných autorů i myslitelů, nicméně Zdroj (a samozřejmě i Atlasova vzpoura), jí dávají mnohem precisnější a přesnější podobu i argumentaci.
Ayn Rand tomu říká racionální egoismus, Petra Bocková (autorka Mindfucku) kooperující individualismus a Richard Branson zase osvícený vlastní zájem. Vyberte si sami, co vám sedne víc.
