MINDFUCk aneb proč a jak blbneme svou mysl a necháme se blbnout svou myslí

„Všechny zdi, o které si hlavu rozbíjím, jsou v mé hlavě.“ (Buddha)

Knih o osobním rozvoji a likvidaci bariér, které máme v hlavě, jsou plné knihovny. Většinou trpí syndromem toho, že jsou strašně tlusté a polovina myšlenek se dvakrát až třikrát opakuje. Jiné jsou zase tenoučké jak výtisk National Geographic, ale najdete v nich jen obecné fráze.

Nikdo vám navíc neporadí – a ani nemůže – co se hodí právě pro vás. Každý z nás tedy musí projít několika slepými uličkami, až najde ten svazek, který je schopen pomoct jemu, či ho aspoň navést. Ať už formou, nebo tím, o čem pojednává.

MINDFUCk německé koučky Petry Bockové mne zaujal už názvem. Mindfuck jakožto pojem jsem měl spojený spíše s optickým nebo logickými iluzemi, které si hrají s lidskou myslí a klamou ji. Ovšem nebylo to zase tak moc vzdálené významu, v jakém jej používá autorka.

Mindfucků je několik druhů (cca sedm a pak jejich kombinace). Například sebekritický, sebezapírací, katastrofický a další. Mindfuck je obecně vzato zblázněný vnitřní strážce, který nás jistým podivným způsobem chrání před námi samotnými a před světem venku.

Problém je, že většinou způsobuje naše zacyklení, kdy přes veškerou vůli a naše sny a přání nejsme schopni se z nějakého důvodu pohnout z místa. Přestože chceme tancovat uprostřed místnosti a bavit se, mindfuck nás spolehlivě drží u zdi a kdykoli se o něco pokusíme, stáhne naši ruku i nohu zpět do zdánlivého bezpečí. Bezpečí, které ale nedovoluje jakýkoli rozvoj.

To by nebylo celkem nic nového, o likvidaci těchto bariér (ať už jim říkáme jakkoli) toho bylo napsáno opravdu hodně. Petra Bocková ovšem zaujme tím, že za původem mindfucku jde do minulosti a staví zdroj do historické perspektivy. Což považuji za celkem osvěžující. Ne, že by tohle bylo zmíněno jen v Mindfucku, ale není to tak časté zdůvodnění těchto blokujících hajzlíků, které si nosíme v hlavě.

Problémem dnešní doby, respektive její výhodou a obrovskou devizou, kterou ale problematizujeme my, je absence vnějšího řízení. Ještě tak v 18. a 19. století bylo člověku všechno či téměř všechno nalinkováno zvenku. Pokud se tehdejší člověk nějak zprotivil tomuto zaběhnutému řádu a kolejím, jeho kariéra a spokojenost neměly dlouhého trvání.

Pro mnohé lidi bylo tehdy ale výhodné a příjemné to, že se sami nemuseli prakticky o nic starat. Kdykoli byli na pochybách, buď systém sám, nebo jejich nejbližší okolí je spolehlivě vrátilo na jejich cestičku a nepřipustilo žádné pochybnosti o její platnosti.

Ve 20. století se tohle uspořádání nezměnilo samozřejmě ze dne na den, ale měnilo se a mění stále. A tam, kde jsme se prostě vešli do jedné za škatulek a podle toho jsme jednali, tam si teď máme vytvořit tu škatulku sami. Případně se obejít bez škatulek, ale o to více se řídit jen vlastními rozhodnutími. A ještě navíc za ně nést odpovědnost.

Už Sigmund Freud říkal, že člověk nechce vlastně svobodu a má z ní obrovský strach. Proč? Protože svoboda přináší také nutnou odpovědnost za sebe sama. A většina populace tuto odpovědnost stále velice ráda přenechá někomu jinému.

Nikdo nás vlastně nenaučil rozhodovat se sami za sebe. Ono to z podstaty věci není ani možné. Sice můžete někoho požádat, aby vám pomohl naučit se plavat, ale ty pohyby musíte stejně udělat vy sami.

Právě díky této době vnitřní nejistoty, velkých výzev a ještě větších možných viditelných i neviditelných odměn a úspěchů přichází mindfuck. Nástroj, který je dobrý sluha a může nám v mnohém pomoci, ale kterého velmi často necháváme, aby řídil naše životy za nás. Není vlastně ničím jiným než pozůstatkem onoho starého myšlení.

To nám bylo navíc předáno starými generacemi rodičů, přátel a příbuzných. Oni jednali s tím nejlepším úmyslem, ovšem doba, kdy jejich závěry a rady platily, už prakticky celá vymizela. Jen my si to neseme jako myšlenkové a organizační dědictví pro řízení svého života a jen nám ho to komplikuje.

Ale protože mindfuck jako kniha není jen o popisu tohoto problému, ale i o jeho řešení, respektive možnostech řešení, není důvod propadat panice. Cesta k méně omezujícímu myšlení existuje. Samozřejmě vyžaduje i mohutnou účast na naší straně, ale kniha Mindfuck odhaluje ta nejhorší špatná nastavení v mozku a poskytuje návody, jak se jich zbavit.

Vlastně stačí pouze trochu opravit gramatiku a stavbu vět v naší mysli. Stále jsme totiž zvyklí na velmi fatální slovník, který neposkytuje alternativy. Jeho náhledem je buď a nebo, nebo když se stane tohle, musí nutně přijít tohle. Potřebujeme přidat další slovíčka a tím pádem připojit k těmto scénářům další a hlavně svobodnější a flexibilnější scénáře.

Tak, abychom nebyli na rozcestí jen jedné nebo dvou možností, ale aby se před námi otevřela širší paleta.

Náš strážce nikdy nezmizí a ani by neměl. Ale lze ho změnit z děsícího čertíka v krabičce ve vnitřní poradenský počítač, který nám pomáhá, ale neomezuje nás.

Ať je naším tajemníkem a sekretářem, nikoli policistou a katem.