„MUSÍTE VĚŘIT VĚCEM, KTERÉ NEJSOU SKUTEČNÉ…JAK JINAK BY SE SKUTEČNÝMI MOHLY STÁT.“ Smrť, Otec Prasátek, TV SkyOne
Jsou chvíle, kdy musíte ihned přerušit psací plány (a vlastně jakékoli plány) na nějakou tu chvíli, ačkoli vám v mailu bliká správa několika webů, formátování článků a objednávky na články ohledně několika sexuálních konferencí.
To všechno jednoduše proto, že jste se před několika minutami dověděli, že zemřel člověk, s jehož knihami jste strávili nějakých 23 let a krom jiného máte sám sklony ve vlastní tvorbě psát trochu jeho stylem. Ano, 23 let, protože pokud si dobře vybavuju, bylo mi asi sedm, když mi na nočním stolku přistál Mort a já poprvé ochutnal Zeměplochu…
No, tehdy jsem absolutně netušil, o čem to vlastně je, ale nějak mě to chytlo. Dalším svazkem, který se mi dostal do spárů, byly Soudné sestry. Když jsem poprvé narazil na jméno vesničky Kyselá Prdel, ležel jsem v posteli v tichých křečích smíchů asi patnáct vydatných minut a nebyl schopen slova ani pohybu. A v podobném duchu pokračovala celá cesta Zeměplochou, která stále pokračuje, protože mi pár svazků ještě zbývá.
Dá se o Siru Terrym Pratchettovi, jejím tvůrci, napsat něco, co už nebylo stokrát zmíněno? Asi ano, ale přerostlo by to v jakýsi oficiálně znějící soupis, který absolutně nemá šanci vyjádřit pocity a myšlenky, které tento spisovatel vtělil do krátkých hlášek svých fenomenálně navržených postav a světa vůbec.
Každý, kdo si Zeměplochu zamiloval, si ji zamiloval svým vlastním způsobem, který si nikdy nenechme vzít ani nijak zkazit.
Spíš si tak říkám, jak pana Pratchetta pořádně uctít. Pomníky, vzpomínky nebo plakety jsou sice fajn, ale stejně se časem rozpadnou nebo zreznou.
Ale měl bych na lidstvo jednu univerzální výzvu…nenechme svou mysl stagnovat. Čtěme, tvořme, pišme, malujme, kresleme, bádejme a nepřestávejme žasnout nad krásami světa, života, vesmíru a vůbec…
Na konci filmu Poslední samuraj se zeptali Toma Cruise, jak zemřel vůdce rebelů. Odvětil: „Neřeknu vám, jak zemřel, ale jestli chcete, můžu vám říct, jak dokázal žít…“
Děkujeme, pane Pratchette…oktarínové Slunce Zeměplochy v nás bude stále kroužit, i když mu občas musí jeden ze Slonů uhnout nohou.
