Na barikády

tak zavelel minulý pátek vrchní odborář Jaroslav Zavadil za souhlasného ryku svých druhů ve zbrani. Klasickou odborářskou báseň „ Hej rup , nepůjdeme do práce“ doplnil i o dodatečný verš  „ nepůjdete ani vy „. Jen Lenin se v mauzoleu pousmál a spokojeně zavrtěl. Což o to, že někdo dospěl k názoru, že tím, že nebude pracovat dosáhne rychleji svého blaha mi je celkem fuk, jen mi není zřejmé, proč do toho tahá i ostatní.  Představuji si maminku s dítětem jak ráno v den odborářského megaštraiku řeší, kterak potomka odvézt do školky, pak fofrem do práce, odpoledne děcko nějak vyzvednout ze školky, a u toho ale roběti říká. „ Pepíčku vidíš, dneska to nestihneme, autobusy nejezdí, z dlažebních kostek val jest postaven, to táta Jaroušek se za nás vzal, by nehodného Petra do jinších krajů vykázal“. Podivná konstrukce. Spíš bude ta mamka vytočená do běla, ani se jí nedivím. Možná je ráda, že v dnešní době vůbec práci má.  Ale chvilinku vážně. Klasickou stávkou nutí stávkující svého zaměstnavatel změnit podmínky, které považují za špatné. Netahají do toho ostatní, je to takříkajíc na férovku mezi stávkujícím a zaměstnavatelem. Oba riskují poměrně dost. Politickou či spíše exhibicionistickou stávkou nutí stávkující skrze naštvané lidi, kteří mají úplně jiné starosti, aby jim bylo přáno a dopřáno. Co riskují odboráři ve čtvrtek? Nic a v tom je jejich protest amorální.  Proto jsou české odbory levičáckou prodlouženou rukou komunistů a sociálních demokratů. Až se budou bít za práva zaměstnanců vůči zaměstnavatelům, až budou křičet: „ Ne pane řediteli nesponzorujte turnaj xy, ale udělejte nám slušné převlékárny, nové sprchy atd., pak budou mít možná respekt. Dřív těžko.