Mezi sněhem

Vzpomínka na zimu našeho dětství je v nás ukrytá až na dně té dospělé duše. Když říkáme: to bývaly dřív zimy, tak jen tak kloužeme po povrchu, hluboko do závěje se ponoříme jen někdy...

Zima toho roku byla mírná, stejně jako v letech předchozích. Martin zase zapomněl bílého koně ve stáji, deštivý a blátivý prosinec, který se dal přežít jen díky vánočním svátkům, vystřídal teplý, větrný leden. Sníh nenapadl ani v únoru, takže kdyby to záleželo jen na něm, pole by byla slabá jako bylinkový čaj. Březen začal sněhovými přeháňkami, které už nikdo nebral vážně, protože je to přece mladý jarní měsíc, který jen tak zlobí. V květinářství se objevily první macešky a primule a Daniela si jich nosila domů plné náruče, protože milovala, když na jaře zářil její byt a okna jejich veselými očky.

Že je něco jinak, zjistila přesně 8. března. Už dávno neslavila ten pokažený svátek, ale přesto si toto datum vždy uvědomila a s trochou nostalgie zavzpomínala na dny, kdy sice oblékala nové šaty, ale chystala si pěkně vyšlápnuté lodičky, aby vydržela tančit se všemi kolegy až do konce večírku. Nebyla v tom však žádná hořkost, dnes má jiné radosti : „viď Asmare, půjdeme na procházku!“

Zlatý retrívr leží na svém polštáři, nevyskočí, neraduje se, marně mu mává vodítkem před čumákem. Co se děje, není nemocný? Až teď si uvědomí, že přestože je poledne, venku se tak setmělo, že musí rozsvítit, aby si mohla psa prohlédnout. Nic zvláštního však na něm neshledá, prostě jen nechce jít ven. Daniela konečně přistoupí k oknu a nevěřícně zírá na laviny sněhu, které se sypou z temné oblohy, která, jich má zásoby asi přímo nadnormativní.

Stojí nerozhodně v předsíni, na procházku se těšila, patří ke každodenním rituálům, které dávají jejímu životu řád. Bez nich by byla ztracená v tom novém zvláštním světě, kterému přestává rozumět, přestože ovládá moderní technologie a rozumí i mluví anglicky. Zdá se jí to nebo už přestává sněžit? Nezdá! Může vyrazit, psa nechá doma, nikdy ho k ničenu nenutí. Žijí totiž spolu ve vzájemném respektu – já pán, ty pán. Proč ji to nevarovalo? Jít s ní nechce, ale kňučí, když odchází, co se jí asi snaží říct? Touha po čerstvém vzduchu a kouzlu sněhové záplavy je silnější, než nějaké psí vrtochy a Daniela vyrazí do té bílé nádhery a najednou pocítí takový příval štěstí, jako když jí bylo o půl století méně a právě napadl první sníh.

Jde svou pravidelnou trasou, cesta se kroutí nahoru do stráně, pak se ztrácí v lese, aby se znovu rozběhla nahoru a vede výš a výš. Daniela jde pomalu, sníh ji brzdí, už má chuť se vrátit, to není žádná procházka, každý krok je boj. Tak proč stoupá dál, co ji nutí? Vždyť už se dávno zase zatáhlo, sníh se jí valí na hlavu jako voda z protržené přehrady a dlouhé nehty větru ji neúprosně drásají obličej. Najednou neví, kde je nahoře a kde dole, má stejný pocit jako když letěla nad Krétou, ale to byly bílé vlny a bílá oblaka, teď je to jen sníh...

Svět se s ní zatočí, bílé paže sněhu ji uchopí a vynesou na sněhovou věž, aby ji vzápětí hodily do sněhové propasti a tak to zopakují ještě několikrát. Hlavou se jí mihne sen o Dorotce, ale tam, kde konečně přistane, to co před sebou vidí, to není Země OZ, ale příkrý kopec Hůlák, stupeň obtížnosti pro sáňkování číslo 3 a ona tam, jak je zřejmé, tuto zimu už smí!

Vítr se najednou utiší a Daniela se dívá na své sáňky, ano jsou to ty s přeraženým čelem a na malého rezavého pejska, jak vesele poňafává kolem. Rozhodně to není její vznešený Asmar a té, která ty sáňky táhne do kopce trčí zpod čepic s červenou bambulí dva culíky a její tepláky - asi moje tepláky, říká si Daniela, jsou obalené sněhem.

„Danko, pospěš, dělej !“ slyší volání od vrcholu, kde už na ní čekají a ona se rozběhne na svých hbitých desetiletých nožičkách do prudkého kopce a tu divnou vtíravou myšlenku na sněhovou věž s propastí , schová co nejhlouběji do copaté hlavičky.

„Už běžím!“