Láska podle Párala

Hlavní hrdince je málo přes dvacet, je vdaná a má děti, což je v té době jev běžný. Jemu je málo pod třicet a je svobodný, což je v té době jev nezvyklý.

Pracují spolu v malé organizaci nedaleko od Ústí nad Labem, v prostředí, kde navzdory tomu, že se jedná o podnik pro stranu a vládu strategický, vládne pohoda a celkem svobodný duch. Čeká na ni každé ráno v Ústí na náměstí a ona ho vidí vždy až na poslední chvíli, je mlha, ústecká mlha, pohltí vše, jen jeho ne. Není vidět na krok, ale ona ho vidí. Stojí tam a zírá na ni, v tom svém prastarém pršiplášti, trochu silnější a tak zoufale nemoderní. Ale jí to najednou nevadí, přestože se jí vždy líbili jen vysocí, hubení a vlasatí frajeři v džínách a bundách z Tuzexu. Sama je celkem atraktivní a snaží se oblékat „podle poslední módy“, což není vůbec snadné, protože v obchodech nic není, šít neumí a zdroje na nákup v Tuzexu nemá. Rozdíl mezi nimi je tak markantní, že její kamarádka tvrdí, „že to vypadá, jako by ji ukrad“.

Miluje ho a nenávidí zároveň, fascinuje ji jeho jméno, jeho klid, jeho inteligence, ale v tu chvíli s ním nechce jet autem do práce, nechce s ním pít ranní kávu, chce utéct, zmizet někam, kde nebude nikdo, kdo pozná, jak je šíleně a beznadějně zamilovaná.

Čtou spolu Simmela, Myrera, a hlavně Párala, a donekonečna diskutují o charakterech a motivacích jejich hrdinů (v práci, v Paláci, v Mikulovské vinárně, a když to nestačí, musí ještě pokračovat do baru Londýn). Pijí litry červeného vína, což je podle Párala „mléko starců“, a k tomu kouří jako o život tvrdé Sparty, které on vždy někde sežene.

Je zoufalá, že s ním nemůže jít na ústeckou premiéru filmu Mladý muž a bílá velryba. Jednak tu knihu miluje a jednak „kdo film v Ústí neviděl, jako by neexistoval“. Ale snad ji před tím „společenském selháním“ zachrání perfektní znalost literární předlohy, jsou pasáže, které zná nazpaměť…

Láska je jen slovo, opakuje on donekonečna pod vlivem Simmelova románu, „já ti nikdy neřeknu, že tě miluju,“ tvrdí a dívá se na ní očima, které ho usvědčují ze lži…

Připadají si jako postavy z románů autorů výše uvedených, ale Páral ani nikdo jiný za ně bohužel nevymyslí jak dál, nezaručí jim happyend jejich zakázané lásky, musí se rozhodnout sami. A to je těžké, na Generální zázrak se nelze spolehnout a ona rozhodně není Profesionální žena...

A tak to vzdají, nerozmetají svou Soukromou vichřicí životy nevinných, na nich závislých. Byli sice Milenci, ale nejsou vrazi…, a tak si nechají ujet svůj Poslední kabriolet, vždyť Láska je jen slovo… (Ona si na to o mnoho, mnoho let později často vzpomene, když jeden z těch tehdy nevinných, kvůli kterému to udělala, lépe řečeno neudělala nic, jí ze stejného důvodu /z lásky?/ život naruby převrátí. Ovšem zde se jedná už jen o zbytek jejího života.)

Proto zůstane jejich láska navždy krásná, nenaplněná, ale také nezkažená a nepocákaná všedností.

Ale někdy se po letech ještě k sobě na chvíli vracejí, jen nakrátko, už to nebolí, už je netrápí Muka obraznosti, pořád je jim spolu dobře, i když červené víno má trochu trpkou příchuť a je nahrazeno pivem. A tak si povídají a on je pořád tolik chytrý, ale tak nějak zbytečně, už jí neimponuje, naopak, ta jeho skepse jí je nepříjemná. A také vlastně nikdy ničeho pořádně nedosáhl, jen se „stal ředitelem, když to na něj zbylo.“ Sám to tak definoval. A ji rozhodně víc baví úspěšní muži devadesátých let.

Časem se přitažlivost rozplyne jako ty pověstné ústecké mlhy, a pak už zbývají jen vzpomínky.

Vzpomínky na Radost až do rána na chatě v Brné, kde čas plynul podle jiných než fyzikálních zákonů, kde ani ty morální zákony pro ně v tu chvíli neznamenaly víc než láska a kde jí její milovaná řeka našeptávala, že se nemá čeho bát.

Na rudé jeřabiny na stříbrných svazích, když přišel říjnu první mráz, a ona se bála, že už je spolu nikdy neuvidí.

Anebo na to zvláštní, dusné srpnové ráno, když šla za ním, aniž by to plánovala, jakoby bez vlastní vůle (jako Edita za Vikem, ale ta to plánovala), a v tu chvíli jí bylo všechno jedno. Temné ráno, co přešlo do ztemnělého dne, deštivého večera a bouřlivé noci a celý ten čas byl pro ně jedinou nepřetržitou extází lásky a zoufalství.

Na vášnivé diskuse o lásce, politice a umění a také na nekonečnou kritiku poměrů v jejich zaměstnání (netušili, že se tam vlastně měli jako v bavlnce…).

Prostě vzpomínky na lásku ve „městě pod hradbou Krušných hor“, ve městě, které se jim tehdy jevilo, navzdory té chemickým jedem nasycené mlze, jako úžasné místo k životu.