Dnes nechci spát sama aneb Edith Piaf na děčínském zámku.

Kdo si  dnes  dovolí  přehrát  životní  příběh Edith Piaf  a zpívat jako ona?    A  pokud to někdo zkusí, bude mít úspěch ? A je důležité místo, kde se ten pokus odehraje ?

12. 8. 2021   Divadlo Kampa  v Jižních zahradách zámku  v Děčíně.

Pokud se sejdou najednou dvě srdeční záležitosti, kterými  pro  mě jsou děčínský zámek a divadelní představení  na téma  Edith Piaf, lze očekávat skvělý výsledek, samozřejmě pouze tehdy, pokud nezklame  to za druhé.  Zámek  mě totiž dnes už zklamat nemůže. Můj vztah k němu nejlépe pochopí ten, kdo stejně jako já žil v Děčíně v letech 60-tých a dalších. V roce 1968 byl zámek obsazen sovětskou armádou, která  jej opustila až v rámci odchodu těchto  vojsk  v roce  1991.   To znamená, že  symbol  Děčína  byl  po celou dobu mého dospívání a  mládí nepřístupný.  Někomu to  možná v souvislostí s okupací  nepřipadá  důležité,  jistě  ta  doba sebou nesla nesrovnatelně horší věci. Faktem je, že i před tím patřil zámek  armádě a  také  se tam  chodit nemohlo.  Ale to je rozdíl, pokud dominanta rodného města slouží jako sídlo  armády  československé  nebo   okupačních vojsk…..,  to  pak člověka poznamená, je to beznadějné a  ponižující. Takže když  vzpomínám  na svou první návštěvu  opraveného a zpřístupněného zámku  někdy v roce 2011, nestydím se přiznat,  že  slzy tekly, ale stydím se psát o tom, jakou stopu v něm   „přátelská armáda ze země, kde zítra údajně již mělo znamenat včera“  za dobu své 23 let trvající  „internacionální pomoci“  zanechala.  To by se  k blogu, který jsem zařadila do rubriky   k u l t u r a,    nehodilo.

 Představení  Divadla Kampa s vzrušujícím  názvem   Dnes nechci spát sama  za  oproti mému očekávání nekonalo  na nádvoří zámku, ale v Jižních zahradách pod zámkem, kde jsem byla poprvé a byla jsem nadšená,  jak  místem samým s výhledem na zámecké  terasy,  které zdobily siluety nádherně uřvaných  pávů, tak i krásně zrenovovaným Čajovým pavilonem  s jeho barokními  freskami.

 Ale nyní už k představení:

V devadesáti minutách se diváci, podle očekávání v drtivé převaze ženského rodu,   ocitli v Paříži  let 30 až 60 - tých a  sjeli  spolu s  Edith a její sestrou  tu horskou dráhu života nejslavnější šansoniérky všech dob.  Lásku v 16-ti letech, ze které se narodila dcera,  začátky v  nočním klubu, který vlastnil její objevitel  Louis Leplée, který ji také dal jméno Piaf, pseudonym,  pod kterým  ji znal  zná celý svět.  Pak přišel  Raymond Assa, který přesně vystihl, co bude posluchače na  jejích písních přitahovat a vzrušovat - život na ulici.  A další a další přátelé a milenci, včetně známých jmen jako Yves Montand……  A hlavně velkou  životní lásku  boxera  Marcela Cerdana.  A pak  konec, známý předčasný konec hvězdy, která zářila příliš jasně na to, aby zářila dlouho.

 To vše výše nastíněné zvládly jen dvě herečky. Petra Bílková  hrála  hlavně sestru „Momonku“ , ale také všechny  osudové muže slavné zpěvačky, zatímco Vanda Hauserová hrála „jen Edith“.  Zatímco s prvně jmenovanou jsem měla zprvu trochu problém,  netrvalo dlouho a byla jsem nadšená jak jejím hereckým výkonem, tak i zpěvem.  Vanda Hauserová podle mého soudu hrála slušně,  ale zpívala  lépe, zpívala  dokonce  tak nádherně, že jsem nevěřila, že je to možné.   Zněla i nezněla jako Edith Piaf, ale hlavně zněla od srdce.  Bravurně zazpívala největší hity jako Milord , La vie en Rose  nebo „L’hymne a l’amour“, ale hlavně  také  další  úžasné písně,  které jsem vůbec neznala a teď už znám !

Představení  Edith Piaf: Dnes nechci spát sama můžete  až do  10. září 2021   vidět  na dalších  krásných místech naší země, takže kdo miluje šanson, ať neváhá.  Nebude litovat, stejně  jako Edith ničeho nelitovala (Non, je ne regrette rien).