Zeman s Mynářem z očí do očí

Prezident právě dočetl přehled z článků idio***ých novinářů, kteří závistivě rozmazávají výhodnou koupi vily jeho kancléře, když po formálním zaklapání Mynář vešel.

V ruce držel velkou obálku. Po kratičké pauze odhodlaně oznámil: „Šéfe, já jsem vám přines..“ A chtěl obálku prezidentovi předat.

Zeman zvedl překvapeně obočí, ale pak se téměř rozněžnil. “Ale to jsi, Vratíku, opravdu nemusel..“

„Já vím, že nemusel, ještě ne.“

„ To od tebe nikdo, kromě těch pitomých novinářů a povalečů z lumpen kaváren žádat nemůže, já už vůbec ne, my si přece důvěřujeme,“ chlácholil kancléře prezident.

„Ale já jsem se domníval, šéfe, že naopak vy ..“, reagoval dost dezorientovaně Mynář.

„Já? To je úplný nesmysl. Kdes to proboha slyšel, Vratislave?“

„No, od vás, šéfe. A ne jednou. Říkáte to pořád..“, trval Mynář na svém.

„Tak teď jsem se zbláznil buď já, nebo ty. A protože první možnost je naprosto vyloučená, tak platí evidentně druhá. Než zavoláme hradního doktora, tak mě Vráťo ten papír dej a já ho“, pak se zarazil“, ne já, ale ty ho roztrhej. Bude to z terapeutického hlediska výhodnější.“

„Ale“, špitl kancléř.

„Žádné ale, koukej ten papír roztrhat. Tak dělej!!

Když se tak stalo, prezident se vlídně zeptal: “Ulevilo se ti, viď?  Já to věděl. Člověk musí být silný a mediálním tlakům nepodléhat. A už mi sem víckrát s takovou pitomostí, jako je výpověď, nechoď. Jasný?“

„Jasný. Ale to nebyla výpověď. To jsem udělal z pilnosti majetkové přiznání, když o něj tak usilujete. Aby bylo jasný, že jsem čistej.  Přiznal jsem tam tu vilu pro snoubenku ve Strašnicích.

No a těch pět a půl miliónu, co mě stála, přece nejsou tak velké peníze, abych je nemohl vydělat? Ty by měl dneska kdekdo.“