V politice je celkem běžné zpochybňovat jednání a činy druhých jenom proto, že jde o politické rivaly, přestože se zachovali příkladně.
V takto deformovaném pojetí prostě nezáleží na tom, co se říká, ale kdo to říká – a bude to vždycky špatně/dobře, i kdyby řečník měl či neměl pravdu stokrát – tedy z relativního pohledu těch druhých.
Jestliže stejné hledání hnid se projevuje i v běžném životě, dochází k nedorozuměním.
-Liduš, víš, co nechápu?
-To nevím, Bédo
-Že tři členové rady Českého rozhlasu dostali Anticenu za odvolání šéfredaktora umělecké stanice.
-A co ti na tom hlava nebere? Asi měli k odvolání důvod, ne?
-To možná měli, ale nechápu, že tu Anticenu jim dal právě Filmový a televizní svaz.
Co je filmařům do toho, co se mele v rádiu? Nemyslíš? Není to překračování oborové kontepence? To je, jakoby třeba hasiči chtěli degradovat vojenského generála, nemyslíš?
-Ale to byl přece od Svazu občansko-tvůrčí postoj, chápeš? Tady si nikdo na obory hrát nemůže, když jde o principiální věc. Televizák jako rozhlasák, divadelník jako filmař nebo cirkusák - všechno jedna fronta, a ta musí táhnout za jeden špagát. Rozumíš?
-Už jo. To tedy znamená, že příště může třeba Asociace rozhlasů udělit zlatého „pukavce“ televizákům? Za novou dekoraci pro Moravcovy otázky, ten šílený válec ze síťoviny?
-No, já ti nevím, proč ne, asi..
-Když nevíš, tak by se měly zřídit Výroční anticeny Kulturní fronty, a bylo by po problému, že by někdo lezl druhému do zelí.
- - - - - - -
Proč takové rozpaky? Přece je jedno, kdo „vyznamenával“. Hlavně, že šlo o anticenu a že radní - zlí regulátoři -, to dostali od umělců, kteří na ně měli pifku, s prominutím, sežrat. Dobrá věc se podařila. Tedy relativně.
