Za ještě pohádkovější Vánoce

Před pár dny se v jednom velkém deníku objevila drásající zpráva, že letošní krize nás donutila ke skromnějším útratám za dárky. Většina prý za ně vynaloží nějakých bídných pět až deset tisíc korun

 Možné to je, i když obchodníci tvrdí, že jejich „žně" jsou letos bohatší, než kdy jindy. Výzkum nakupujících buď nebyl reprezentativní nebo lidé prostě nechtěli - z vrozené skromnosti - kápnout božskou.

Ať je to, jak je to, v jednom letošní Vánoce bohatší jsou bezesporu.

V nabídce televizních pohádek a tzv. rodinných vánočních a dětských  filmů. Ne, že by televize či kinematografie nastoupily nějakou novou vlnu pohádkové tvorby.Jeden, dva nové kusy každoročně zřejmě stačí, když tu máme klasiku od šedesáti do třiceti let a i ty mladší ročníky pohádek se k ní pomalu začínají řadit. 

 Bohatší o smršť premiér tedy rozhodně nebudeme, avšak o nějakých deset starších pohádek a minimálně o tolik rodinných filmů než tomu bylo ještě loni, ano.

Nové digitální televize prostě nabízejí další možnost. I k hádkám, které televizi dát v daný moment přednost. Pokud ovšem moudře nemáte přijímačů víc, podle počtu členů domácnosti. Copak to není ta pravá vánoční pohoda dívat se na to „svoje" se sluchátky na uších a nenechat se nikým rušit?

„Kolektivní" vnímání jako rodinný zážitek ale začalo plíživě odcházet s každou novou možností už terestrického vysílání a natož teď, v době digitální.  Je to jedna z mála daní, proti které může s vynuceným úspěchem  vystoupit v domácnosti jen výjimečně silná autorita.  Pokud to ovšem neudělá samotná viditelná ruka trhu a jedna ze stanic - jako obvykle -  nabídne tak říkajíc konsensuální pohádku.

Nesledovat jí jako rodina společně hřích rozhodně není, jen se o něco dost cenného - v době materiální krize - zbytečně ochuzujeme.

Jan Dvořák