Za frustraci poslaneckých nováčků můžeme my, neuvážliví voliči

Není to veselé čtení, když se dozvídáme, kolik z tzv. nových poslanců, tedy těch, co před třemi lety poprvé vstoupili do sněmovny (bylo jich 114) je  hrubě nespokojeno a prožívají frustraci.

Mnozí z nich se nemohou dočkat, až se opět vrátí k profesím vážených právníků, lékařů či inženýrů. Vadí jim neodbornost těch druhých, zdlouhavost projednávání, zbytečná žvanírna, házení hrachu na zeď atd.

O čem to svědčí? O slabé vůli, malé houževnatosti? Jistěže, ale zejména o přecenění vlastních předpokladů pro práci v zastupitelském orgánu.

Mnozí byli totiž jen málo poznamenáni praktickou politikou i na té nejnižší úrovni, nebo se ocitli na kandidátkách politických stran jako známé důvěryhodné osobnosti z regionů. Do sněmovny tak nováčci nastoupili s tou nejhorší výbavou pro optimální výkon poslanecké funkce, jaká může vůbec být - totiž se zátěží zkušenosti z úspěšného výkonu povolání. Čím zastávali vyšší post předtím, tím hůř pro ně bylo teď. Snaha o mechanickou aplikaci apolitických přístupů z „civilního“ života na řešení politických problémů v tak citlivém mikrosvětě, jakým sněmovna je, nemůže vést nikam jinam, než k rozčarování. S prostou logikou, nebo dokonce s obyčejným selským rozumem nemohou mít šanci.

Teď už to vědí. Chtělo by se říct: Pozdě, ale přece. Jenomže takové konstatování je málo. Na místě je, abychom i my, jako voliči přiznali značný podíl viny nejenom na frustraci poslanců, ale zejména na tom, že pro neschopnost adaptace na (pro ně)nové podmínky neodvádějí na patřičné úrovni svoji práci. Mnozí z nich se totiž stali oběťmi našeho neuváženého kroužkování, kdy se z jinak nevolitelné pozice dostali na přední místo a nová situace, s níž ani nepočítali, je zaskočila.

Teď už stříhají metr a údajně nechtějí mít v příštím období s parlamentem nic společného. Jen hrstička těch silnějších z nováčků se snaží pocit neuspokojení překousnout a pokusit se v novém postavení nalézt perspektivu a setrvat.

Je škoda, že snaha o nové tváře se, mírně řečeno, zvrtla. Místo začátečníků mohli ve sněmovně sedět lidé, kteří by beznaději hned tak nepropadli a křesla si patřičně vážili. Jenomže pro ně má veřejnost přičiněním médií posměšně míněné označení matadoři, pokud nechceme použít dnes už vyložené nadávky dinosaurové.

Parlament ovšem nepotřebuje žádné třasořitky a frustrované odborníky, kteří si doteď pletou poměry tam „venku“ s poměry tady „uvnitř.“

Zastupitelský sbor potřebuje profesionály jasné mysli a silných, zdravých žaludků. Ještě že máme takové, které ani ve snu nenapadne, že už by po třeti, po čtvrté či po šesté neměli kandidovat. Díky za Bendy, Kalousky, Sobotky, Filipy, Nečase… Z těch dvou stovek jich je šestaosmdesát vytrvalců, co neremcají, jako ti nevděční nováčci. Nemusí nic zvažovat, jak se o příštím angažmá s despektem vyjadřují někteří  z těch nových. Mají zváženo už dávno.

Jan Dvořák

                    ¨