„Jarmilko, nevíte, co je v závodce dneska k obědu?“ zeptal se kolem poledne druhý nejvyšší ústavní činitel země a šéf Senátu Vystrčil sekretářky, která mu přinesla cosi k podpisu.
„Jednička jsou švestkové knedlíky, dvojka kapustové karbanátky a trojka koprovka – ale s vajíčkem.“
„Bez masa?“ reagoval smutně Vystrčil. Radši si vezme vlastní tatranky a dá si kafe. Aspoň, kdyby tak měli jeho oblíbenou čínu, tedy tu tchaj-wanskou, samozřejmě – pomyslel si.
Co je mu platné, že je druhým mužem ve státě, když na pořádný oběd na Hrad ho prezident potupně nepozval, ale třetího v pořadí, Vondráčka ze sněmovny, toho ano. Taková diskriminace už na ústavní žalobu doopravdy zralá je, měl by popíchnout toho poš*ka Lásku, aby ji sepsal.
Jakmile předseda začal tatranku zbavovat obalu, ozvala se po hlasiťáku Jarmilka: „Šéfe, dole je nějaký chlap a něco pro vás má. Půjdete si to vyzvednout osobně, nebo ho mám pustit za vámi?“
Za chvíli vešel do pracovny chlápek v overalu zásilkové služby a s termo přepravkou v ruce. „Pan Vystrčil? Mám pro vás spěšnou zásilku. Tady mi to podepište.
Ale každou položku zvlášť. Tedy: šunkové závitky 3x, polévka francouzská 1x, porce nadívaný bažant 1x, sachr dort - dva kousky, 03 l. sovětské šumivé, káva 1x, sáček s cukrem 2x.“
Když předseda učinil poslední podpis, zeptal se. „A kdo mi to vůbec posílá? Nic jsem si od „Dáme žraso“ neobjednal.“
Máte to na dodáku, pani Zemanová to posílá, no ta ze shora, z Hradu. Já jsem z normální zásilkové služby, ne z firmy speciálně přes rozvážku jídla.“ V té chvíli zazvonil řidičův mobil. „Jo, už jedu, mám toho moc,“ uklidňoval klienta.
„Tak já pádim, pane Zastrčil“, řekl řidič a spěšně zmizel, aniž by předseda mohl uvést na pravou míru své tak často komolené příjmení. Za chvilku mu pípala SMS.
PANE PŘEDSEDO, OMLOUVÁM SE, ŽE VÁS MANŽEL NEPOZVAL NA OBĚD, TAK JSEM SI DOVOLILA POSLAT VÁM Z KUCHYNĚ SVŮJ PŘÍDĚL. DOBROU CHUŤ. ZEMANOVÁ.
No prosím, aspoň jeho manželka ví, co se sluší, když on je takový hulvát, pomyslel si a chystal se k jídlu. Měl všechno hezky v krabičkách včetně plastových příborů a nápoje byly v uzavíratelných kelímcích. Pustil se do prvního závitku, když do místnosti znovu vpadnul řidič. „Dobrou chuť, já jsem v tom kvaltu vás zapomněl zinkasovat“, omlouval se. Vystrčil nechápal. „A za co, vždyť oběd mi poslala paní Zemanová, předpokládám, že zadarmo..“
„Taky za oběd od vás nic nechci, ale za cestu už jo. A doprava je k tíži adresáta. No, jestli ty dva tisíce nemáte v hotovosti, tak můžete zaplatit i kartou.“
„Dva tisíce?“ zkoprněl Vystrčil, „vždyť je to sem kousek…“
„Kdybych jel rovnou, tak ano, ale chápejte, že nemám jenom vás, já ještě musel na Pohořelec, Bílou horu, do Motola – no a pak už rovnou k vám. Ale bylo to furt teplý, že?“
Tak co si dá? Tatranku, nebo půjde na knedlíky – stál před těžkým rozhodováním, když se probudil z krátké chrupky. Teďka si, panečku, dávají na Hradě do nosu, a já u toho nejsem, ublíženě si pomyslel a sliny se mu začaly sbíhat. Možná, až bude prezidentem Babiš, že bych se oběda v Lánech nebo v Čapáku dočkat mohl – pokud ovšem premiér Bartoš nezařídí z úsporných důvodů zrušení Senátu.
