„Tady Orel,“ pronesl do telefonu suverénním hlasem muž v tmavém obleku, jehož rozlehlému pracovnímu stolu dominovala generálská čepice.
Když se po chvíli dočkal odpovědi volaného: “Tady Panna,“ pokračoval.
„Chtěl jsem se vás, zeptat, kolego, jestli nepotřebujete s vyšetřováním pomoct. Ne že bych vaše kriminalisty podceňoval, ale i my máme – jak jistě víte – své zkušenosti s takovými zločiny, takže pár skutečných kontrašpionážních es bych vám mohl dát k dispozici. Všem přece jde o to, aby se dokázalo, že s touhle ohavností nemá státní moc nic společného.
Že máte dost svých lidí? No dobře, já vím, že jsou to elitní detektivové, ale kdybyste snad přece jenom potřebovali, třeba nějaké informace, tak se nežinýrujte.
A jen tak mimochodem, už aspoň tušíte, odkud pochází ten starý křáp, ze kterého vrah střílel?
Ťo víte, pane kolego, on se vždycky najde nějaký pomatenec, který pálí hlava nehlava bez motivu. Profesionál by přece neodjel ve starém žigulíku a rozhodně by si na takovou akci vzal moderní spolehlivou zbraň. Tak v tom se určitě shodneme. Hodně štěstí, a jak říkám, nabídka pomoci platí.“
Muž skončil. A spokojeně se obrátil ke kolegovi, který hovor vyslechl.
“To byl geniální nápad s tou starou pistolí, plukovníku. Molodci z kriminálky teď pročesávají podsvětí. Tak ať se snaží, v nezávislosti jim překážet nebudeme“.
(Konec fantazírování. Chtělo by to nějakou uvěřitelnější verzi. Nebo tomu snad věříte? A proč byste neměli? Cožpak to tak být nemohlo? Ale také být nemuselo.)
