Intelektuální nula, pompézní a frustrovaný jedinec, nihilista, a k tomu ještě lucemburský ministr zahraničí - tak květnaté nálepky si vysloužil od svého maďarského kolegy ministr Asselborn.
Byla to verbální odveta za to, že si pustil až příliš na špacír svá nevymáhaná ústa, když požadoval, aby Brusel, třeba jen těsnou většinou hlasů, vyloučil Maďarsko z Unie. Buď dočasně, nebo dokonce na věčné časy. Prý za ostudný plot proti běžencům, do kterých by podle jeho mínění Maďaři stejně nejradši stříleli.
Nebylo to poprvé, co se navezl do Orbánova Maďarska, přičemž mu v žaludku už dlouho leží celá Vé čtyřka. Se svými sedmdesáti milióny obyvatel si dovolila moc - chránit schengenskou hranici a být k běžencům méně vstřícná a rozlišovat ekonomické imigranty od těch skutečných zoufalců, což nečiní jeho půlmiliónový daňový ráj, kde sice žije hodně cizinců na „hlavu“ jednoho Lucemburčana, jenomže pocházejí z unijní Evropy.
Těžko říct, kdo v sobě živí víc nechuti k Východoevropanům v Unii? Zda bývalý náměstek lucemburského premiéra Junckera – dnes šéfa Komise – Aasselborn, současný ministr zahraničí, nebo Junkcker sám.
Ten také nejde pro bič na V4 daleko, když je šance si švihnout. Premiéra Orbána by samou láskou uškrtil.
Zdá se však, že na rozdíl od Junckera, který si rád přihne a urve se ze řetězu korektnosti, jde u Aaselborna o patologickou záležitost.
Jednomu německému deníku na jaře prozradil průvodní jevy své diagnózy, když řekl, že dostává časté záchvaty. Alergenem prý bývají výroky představitelů Visegrádu.
Asselborn chorobu nepodceňuje, poslední záchvat konzultoval se svým ošetřujícím alegro psychiatrem ze závodního střediska EK v Bruselu. Na dočasnou neschopenku, kterou mu doktor Smolyak chtěl kvůli progresivnímu průběhu nemoci vystavit, nereflektoval.
Podstoupil obvyklou terapii s obvyklým vysledkem.
Neposlouchej Orbána, neposlouchej Orbána, neposlouchej Orbána, nebo ze záchvatů nevyjdeš – tluču do tebe horem dolem Asselborne, ale je to marný, je to marný, je to marný..."
