Konečně! Už i sv. Václav usoudil, že je nám tady natolik zle, že bez jeho spásného zásahu se neobejdeme. Dlouho se k takovému činu neodhodlal a nechal své voje v Blaníku po staletí spát.
Nezachránil národ před třistaletou habsburskou porobou a bědou, ani před německou nacistickou okupací, či před komunistickým převratem v osmačtyřicátém. Nevyhnal ze země sovětská vojska, když k nám vtrhla udusit závan svobody, nechal dvacet let společnost normalizovat - ba ani své voje neposlal bránit studenty na Národní třídu. A podle mnohých byl i netečný k rozkrádání našeho „rodinného“ stříbra cizáky při privatizaci. Proč?
Zřejmě, a tomu se nelze divit, když přebývá v blanické bublině, viděl Václav postavení národa méně zoufale, než v oněch dobách lid sám, a jak jej i dnes krutě pociťujeme my strádající, co žijeme po Blaníkem, pod Petřínem, v chalouopkáchupách pod horami.
Teď však sv. Václav seznal, že lidu Českého království, Moravského markrabství a Opavského knížectví děje se od jeho vládců bezměrné příkoří, tak jako nikdy v minulosti - národ je zbavován i toho nejzákladnějšího člověčího práva, práva svobodně se nadechnout plnými doušky, či nezakrytě počastovat spolucestující prskotem - jaké to příkoří! A tak poprvé za 1 085 let se patron země české rozhodl zasáhnout.
Jen co se své voje zítra probudí a nechá je probrat, neboť patřičně a svobodně slavily jeho jmeniny i přes půlnoc, zavelí Václav ke zteči na zemské škůdce.
Ať se třesou před Václavovým hněvem už teď.
