Opatření schválená vládou mají zajistit, aby předvolební agitace už nebyly soubojem finančně neomezených kampaní, kde bohatá partaj tu chudší položí na lopatky, ale aby šlo o střet přitažlivých idejí, a vyhrála ta pro občany lepší
Proto je rozumný limit 90 miliónů na volební kampaň pro každou stranu, a nikoli neomezených třeba přes dvě stě, jak tomu bylo doposud, i když čísla v plné výši přiznávaly strany nerady. Chlubily se totiž tím, že jim stačí jen skromné upozornění na nové tváře, jestliže za stranou je obrovský kus poctivé práce, dobrého politického zboží. A dobré zboží, jak známo, se přece chválí samo. Teď se tedy bude samo chválit jen do výše devadesáti miliónů.
Přelomovým rozhodnutím je ovšem stanovení limitu výše sponzorského daru straně na hlavu. Míněna tím je hlava sponzora, nikoli hlavy straníků. Sponzor už nebude moct sáhnout do svých bezedných finančních rezerv aby straně, jíž nejvíc vděčí za klima, které mu umožnilo svobodnou realizaci jeho vizí, aspoň symbolicky poděkoval příspěvkem ve výši, pro jakou se rozhodne. Teď už je omezen třemi milióny. Sponzor jako sponzor. Holička, strýček, uhlobaron...
Je to svým způsobem sice nesystémové, netržní opatření, které má ovšem zamezit také tomu, aby někoho apolitického nenapadlo vymyslet si stranu, „vysolit“ 90 miliónů na kampaň, sehnat pár desítek kandidátů a pak se snad dostat i do vlády. Prostě je to prevence, aby k tomu nikdy nedošlo. Kde bychom pak byli?
A aby si nikdo nemyslel, že finanční limity je možné prolomit jako těžební limity v Jiřetíne, bude nad vším bdít nově zřízená instituce. Žádní úřední šimlové to nebudou, vystačí si v pěti. Předseda, první místopředseda, místopředseda, paní účetní a agent v utajení pro infiltraci do štábů opozičních stran.
Éra neomezených možností financování stran končí. Dokážeme si to vůbec představit?
