V Americe, tam je blaze…

  Je to taková puberťácká  říkánka, kterou si předává generace na generaci bez ohledu  na společenské zřízení, které tady panuje. Vyzdvihuje jistou uvolněnost  v intimních vztazích, která  může  ohromovat právě jen v onom věku.

Když člověk pobere rozum, mohl by závidět  Američanům  mnohem  víc.  Ovšem zdravotnický systém to zrovna být  nemusí, ale pár takových zákonů  by se našlo. Třeba ten, který omezuje některým odborům státních  zaměstnanců  vyhlásit stávku. Právě on  umožnil v roce 1981  prezidentu  Reaganovi zavést nouzový  stav, když  letečtí  dispečeři začali stávkovat a výrazně zkomplikovali letecký provoz. Dostali osmačtyřicetihodinové ultimatum aby se vrátili do práce. Poslechla jen zhruba třetina.  Jedenáct tisíc pak dostalo „padáka". Samozřejmě ne zlatého. Jejich místa zprvu zaujali vojáci, kteří pak postupně předávali posty civilním uchazečům, o které nebyla nouze.

Takový nelidský zákon u nás samozřejmě nemáme.

Tady může  skupina dopravních  pilotů  státního podniku  bez  uzardění vyhrožovat  stávkou a klást různé  podmínky  managementu  ohrožené firmy  s překvapující samozřejmostí. 

Zatím se nenašel nikdo, kdo by konečně bouchnul do stolu a poslal je k čertu, i s tím zlatým odstupným. Ono by se toho z hlediska veřejnosti zase tolik nestalo. Cestujícím by jiné letecké společnosti moc rády nabídly své služby. A piloti by zajisté našli otevřenou náruč jinde, když se cítí jako bohové. Zřejmě proto, že jsou blíž k nebesům než ten - z jejich hlediska nesporně - póvl v lokomotivě nebo ve vagonu metra, který pobírá desetinu jejich nadstandardu.

Přičemž skutečné zhroucení dopravních systémů mají v rukách oni, ti dole,  nikoli frajírci v brigadýrkách. 

Jan Dvořák