Únor 48 - kdy už se k němu budeme opět bez studu hlásit?

Výročí Vítězného února, blízké kulatým sedmdesátinám, si nahlas připomněla pouze komunistická strana, protože historickou hodnotu byť dočasné porážky buržoazie si dobře uvědomuje a neváhá to přiznat.

Neoficiálně pak osmašedesátin vzpomenuli zajisté v rodinách těch pamětníků či aktivistů, kterým únorová restrukturalizace majetkových poměrů a mocenských sil přinesla předtím neočekávatelný kariérní i majetkový vzestup.

Stejně jako nikdy nezapomenou ti z opačného třídního břehu, kteří se po Únoru ocitli na vedlejší koleji bez naděje na elementární spravedlnost.

Dost možná však, že po dávném Únoru ani nevzdechli přemnozí dnešní velkopodnikatelé i vysocí činitelé různých institucí, pro které v osmdesátých letech šikovné uchycení ve strukturách porozených Únorem bylo vynikajícím odrazovým můstkem, jak se za pár let etablovat v nových poměrech, které Únor naopak zavrhly.

Ale není všem dnům konec, a jak se zdá, komunisté považují násilně přetrženou kontinuity poúnorového vývoje za dočasnou záležitost a usilují o návrat k socialistické normalitě. Tu neuvědomělé masy na sklonku osmdesátých let odvrhly, když nepodstatné vývojové excesy stávajícího režimu zveličily na úkor nepopiratelných úspěchů budování socialismu.

A tak bez hořkosti, s vědomím, že lidi bohužel nevyměníš, ani je nesrovnáš do latě, pokud jsi demokrat a donucovací prostředky nemáš stejně k dispozici, sázejí komunisté na mravenčí přesvědčovací práci. Při ní navazují na to nejlepší ze svých tradic, jak zmínil místopředseda Dolejš.