Pan profesor nemohl dospat rána. Čím dřív vstanu, tím dřív se té černé můry zbavím, říkal si pokaždé, když se té noci hrůzou probudil.
Na zastávku dorazil na minutu přesně, ale spolu s ostatními musel ještě pár minut čekat, protože tramvaje jezdily v nepochopitelném prázdninovém režimu. Jakoby on nějaké prázdniny měl! Cestu si pak krátil úvahou o nespravedlnosti současného režimu, který sice dva druhy odboje uznává, ale ten třetí, protiunijní, jako když například v referendu on statečně hlasoval proti vstupu do EU, ne.
„Vy si, Hájek, ani nedovedete představit, jak strašný sen se mi dnes v noci, a opakovaně, zdál!“ postěžoval si profesor blízkému spolupracovníkovi.
„Něco o rodině, pane profesore?“
„Kdyby o rodině! Zdálo se mi o tom, že miliardář Kellner, co můj výzkumák financuje, zavřel kohouty, nedal nám už ani kačku a tenhle barák chtěl prodat!“
„No, to je hrůza..“
„Hrůza?“ podíval se na Hájka profesor s napětím ve tváři. „To ještě celá hrůza není. Hrůza je to, co se mi zdálo, jak by bylo možné dostat se z téhle šlamastyky ven.“
„A jak?“
„Že bych se musel sebezapřít počtvrté v životě.
Poprvé to bylo, když jsem se skřípěním zubů jako premiér podepsal přihlášku do EU, podruhé, když jsem přijal kandidaturu na prezidenta země, která už byla jednou nohou v unii. Potřetí, když jsem už neměl sílu bránit se podpisu lisabonské smlouvy, a teď by to bylo už počtvrté.
„A, co jako?“
„No přece, že bych pro přežití svého výzkumáku musel požádat o unijní dotaci. To už by byla opravdu, ale opravdu totální prohra.
