Tři pohádky, není to málo, doktore Ransdorfe?

Kdo by to řekl, že předvánoční trh obohatí hned tři vydařené pohádky, kdy hlavním hrdinou není  hloupý český Honza, ale chytrý evropský poslanec Míla, a prostředí tak nepohádkové, jakým je banka.

Tou první, která má rysy grimmovských hrůzostrašných příběhů je ta o zlém nacistovi. Schoval si do banky to, co za války nakradl a protože neměl žádné dědice, zůstaly miliardy na ocet. A teď se nebojácný poslanec snaží prolomit hráz bankovní mlčenlivosti a obratnou aurokomunikací ústav přimět k vyplacení konta, aby peníze mohl přerozdělit těm nejpotřebnějším, kteří ho v Bruselu oslovují o výpomoc v hmotné nouzi.

Trochu svěrákovsky pak vypadá pohádka druhá, která se na mediálním trhu objevila den poté. Jde o komický příběh o slovenském Cimrmanovi, který se až k smrti uvynalézal, takže patenty mu vynesly 350 miliónů v euro. Uloženy desítky let v bance však nemohly nevynalézavým lidem dělat radost ve formě příspěvku na byt, stravu a ošacení – jak by peníze využil dědic, jemuž by cestu k nim prokomunikoval pan poslanec. No, není to opravdu s prominutím dost srandovní pohádka? Je, a také proto se čtenáři řehtali.

A právě dnes přišela pohádka třetí. Příběh se točí kolem továrny na čokoládu. Kdysi ji prý někomu přeprodal prapradeček jistého pana K (Karlíka) a čokodolary uložil do banky, neučinil závět, nesdělil nikomu číslo konta a klidně si odešel na onen svět. Protože Karlík teprve teď získal věrohodné dokumenty, že čkoládový baron byl jeho příbuzný, požádal poslance Ransdorfa, aby mu k penzům dopomohl. Rád by pak založil nadaci Karlík sobě.

Je to hezký, jímavý předvánoční příběh, a kdyby to nebyla pohádka, dalo by se mu i věřit. Vždyť už sám název je velmi originální Míla a továrna na čokoládu.  A neméně poutavé jsou ilustrace.

Důležité však je, dát i hlas skutečnému M. Ransdorfovi, jehož jméno  si pohádkáři  vypůjčili jen proto, aby příběhy  měly trochu reálné rysy a lépe se prodávaly.

Pan poslanec důrazně prohlásil, že s oněmi pohádkami nemá nic společného. Jenom  snad to, že se do banky dostavil se třemi Slováky, předložil nějaké materiály a pak ho pro nic za nic zatkli, vzali mu  kšandy, aby se v cele neoběsil a snímatelnou zubní náhradu, aby se po pozření  neudusil.

Chtěl jenom testovat „postup švýcarských bank“, a to pro unijní potřeby, jak se doslova vyjádřil. Škoda, že právě tohle tvrzení je svatá pravda, na které poslanec trvá a s níž se spokojilo i vedení KSČM.

Pohádka by to totiž byla bezkonkurenční…