To jsme si za těch 100 mld. nezasloužili, pane premiére

Málokdy se televizní konsument dostane do tak složité situace, jako právě teď, kdy chce oprávněně reklamovat informační nedostatečnost veřejnoprávního média.

Ačkoli by mohl psát co nejostřejší dopis Radě pro vysílání a stejně tak Radě České televize, nebo přímo volat řediteli, plakal by sice zaručeně dobře, ale na špatném hrobě.

Tím správným krovem je v daném případě úřad vlády, respektive sám premiér, který nedokázal přesvědčit představitele církví, jak důstojné bude, když přelomový podpis smluv o majetkovém vyrovnání státu s nimi bude vysílán v přímém přenosu – tak jako většina i zdaleka méně významných událostí.

Ano, s nosem u displeje počítače nebo u televizní obrazovky jsme na přímý přenos čekali marně, a přitom ona událost se týká nás všech, i našich dětí a dětí jejich. Vždyť vyrovnání může přijít až na sto miliard korun.

A to jsme při vědomí tak velkých peněz nikomu nestáli za to, aby nám umožnil vychutnat si první krok k narovnání aspoň v přímém přenosu?

Šlo by přece jen o nějakou půlhodinku. Kamery by hezky ukázaly všech šestnáct postupně podepisujících, reportéři by nám řekli kdo, co, a jak, a nakonec, pro ty méně vnímavé,  by ještě mohlo přijít pár úvah hostů ze studia - v takovém minispeciálu.

Tak o tohle všechno jsme my, daňoví a televizní poplatníci byli zkráceni. Ani pořádnou reportáž nám televize (vůbec žádná)ukázat nemohla. Jenom pár záběrů, které si nechal natočit sám úřad vlády. Stejně tak v novinách jsou jen fotky pořízené úřadem. Média, ani ČT či četka na podpis nesměla.

Kdo ví, co za tím bude. Zřejmě ale nic zvláštního, možná obyčejná tréma, nebo obavy z nefotogeničnosti některých činitelů menších církví, kteří nejsou tak ostřílenými mediálními borci jako třeba D. Duka.  Nejspíš to bude tak, že jsou natolik skromní, že všechna světská sláva je pro ně polní tráva.

Ale jak k tomu přijde divák? Fotbalem a starými estrádami přece žít nemůže. To kdysi i z těch supertajných zasedání Varšavské smlouvy nebo RVHP někdejší televize aspoň závěrečné podpisy přinesla. A to bylo k utajování opravdu co. Jestliže teď jde o naprosto transparentní záležitost, jak říká premiér, tak tam aspoň jednoho superprověřeného kameramana (ostříhaného, oholeného, v dobře padnoucím obleku) snad mohli pustit.

Speciální týmy tiskových odborů, pořizující jen přesně domluvené záběry, nejsou sice ničím neobvyklým – ale v úplně jiných režimech, než v jakém, doufám, žijeme teď my.                

televizní divák Jan Dvořák