Thriller, sci-fi, horor – za jedny peníze

Dvojdílný televizní film „Seš mrtvej, tak nebreč“, nebyl jen pokusem o další thriller, který mířil dost vysoko a strefil se katastrofálně nízko.

Velmi názorně  totiž ukázal, kdože měl v ČSSR na sklonku 80. let k dispozici komunikační techniku na úrovni, kterou v té době ještě ani na Západě a za Atlantikem zdaleka nedisponoval kdekdo.

Teď už to víme. Byla to hlavní postava filmu. Obyčejný český veksláček přezdívaný „Foxík.“ Ve své džínové bundě totiž nosil - mobilní telefon. Ne nějakou kisnu s bateriemi přes rameno, jak jsme to vídali u těch nejbohatších Čechů na počátku devadesátých let, ale jen trochu větší ploché sluchátko s voličem čísel a krátkou vysouvací anténkou. A fungoval, jako Motorola, i v neexistující síti! Takový kouzelný aparát ani v Tuzexu v té době mít nemohli. A i kdyby, k čemu by byl? Jedině pro Macha a Šebestovou.

Ale teď vážně. Divák se musel divit, jak k takové ignoraci reálií nepříliš vzdálené doby mohlo dojít. Kdyby tvůrcům bylo třicet, prosím, to by si počátky mobilizace v Čechách mohli pamatovat jen matně a o pár let by se prostě sekli.

Avšak pamětníkům, jejichž hlavní postava sedí v kriminále už dvacet let, a to ještě z předlistopadové éry, by poměrně jednoduchým počtem vyšel rok ´89, kdy by si Foxík mohl naposledy zatelefonovat. A pak by si možná uvědomili, jak to v té době s mobilem u nás bylo. Ještě nijak. Teprve 12. září ´91 zahájila provoz velmi omezená první síť.

To jen na okraj - ani volání z budky by totiž nepomohlo onu dvojdílnou, až mrazivě překonstruovanou záležitost překonat. Takže vlastně horor.

Jan Dvořák