Televizní Cukrárna – příliš „těžký“ zákusek

Lehká látka v těžkém balení. K téhle charakteristice jsem dospěl po shlédnutí prvního dílu nového seriálu ČT „Cukrárna“, který měl v pondělí premiéru.

Kdo si přečetl v různých suplementech anotace k třináctidílné sérii, musel nabýt dojmu, že půjde o komediálně laděné příběhy – slovo komedie se v popiscích děje totiž „natvrdo“ vyskytuje.

A tak – podle nálady či vnitřního ustrojení – člověk buď televizor zapnul s vědomím, co asi tak může očekávat nebo se díval na něco jiného, protože podobných legrácek je v televizích dost, i když většina za moc nestojí .

Jenomže už od prvních minut se začal odvíjet celkem jednoduchý příběh s velmi cudně komickým akcentem v pojetí vedlejších rolí, kdežto ta hlavní, obsazená I. Janžurovou jako babičkou žijící ve společné domácnosti s „mladými“, kteří odjedou dlouhodobě pracovat do Ameriky, má až trpitelské rysy.

Jakoby se tam „tloukly“ dva žánry – komedie s tragédií (málem). Nejlépe to bylo vidět ve scéně, kdy uplakaná babička přijíždí z letiště, kam rodinu vyprovázela, do prázdného bytu. V té chvíli jako bychom se dostali do úplně jiného filmu a dokonce snad i do jiné, mnohem dávnější doby. Byla to, a teď to myslím naprosto vážně, silně emotivní scéna, z níž vyzařovalo zoufalství opuštěné ženy, která , snad už nikdy, své drahé neuvidí. Beze slov, jen s výrazem tváře, s předměty po blízkých… S hudbou, která emoce doslova vybičovala. Takhle nějak by mohla vypadat scéna z dramatu ČST z počátku osmdesátých let, kdy rodina hanebně emigruje a nezajímá ji, co bude s maminkou.

Přitom příběh je o tom, že babička se má se svými kamarádkami zasloužit o proměnu zanedbané cukrárny u nich v ulici v laskavý stánek občerstvení.

Skutečně příliš těžké balení pro seriál, který by mohl být, a doufejme, že i bude, snad trochu uvolněnější, i když kremrolemi by se v něm válčit zrovna nemuselo. Jakoby si dramaturgie řekla: ono se vlastně ze všeho dá udělat umění.

Jde o to, jestli tím uměním není právě schopnost trefit hřebík na hlavičku – trefit správnou polohu        zápletek, v nichž o život rozhodně nepůjde.

Jan Dvořák