Tarantinovi pancharti s podivným předkrmem

  Když jde člověk do kina, musí počítat s tím, že nějakých patnáct, dvacet minut bude vystaven do křesla přibíjejícím direktům klipovitých upoutávek na chystané filmy, které dokážou zvednout krevní tlak a rozvibrovat kladívka v ušních bubíncích málem k prasknutí.  

 Ale tak to má být-nenechat vydechnout a pak pustit film, na který jste přišli. Nebýt občasného proložení tohoto „nářezu" reklamou, která v kontrastu s trailery svou přehnanou rozverností, optimismem a hezkými lidmi působí jako balzám, byť trochu z jiného světa, mohlo by se z ukázek zdát, že zeměkoule pro člověka tím nejlepším místem pro žití není.

A když už tenhle mix skončí a čekáte Tarantina, je to znovu „něco". Českého.

Nějaký hvězdář učinil objev. Sděluje ho manželce. Zjevně půjde o komedii, paní je v posteli a v natáčkách, legračně přehrává. Na drama má manžel příliš bujnou šedou kštici. Že by reklama? Na cestovku? Nebo na nějaké hvězdné sušenky..?

No, už ta věc trvá přes minutu, jako reklama by to bylo dost drahé. Ale do pitomosti by přece zadavatel milióny nesázel.  Takže film?

Konečně mám jasno. Hvězdář přišel na to, čí je to „tvář"  na rudé planetě Marsu. No jasně, jednoho politika s bradavicí!

A pak to jméno zazní i z plátna. 

Úžasné zjištění za všechny prachy. Starý fór jako námět pro školní filmařské cvičení. Ale proč ho promítat v kině? 

Tolik „spam" od Renče a teď už konečně zaplacená lahůdka od Tarantina...

Jan Dvořák