„Člověče, Švejku, co vy tady?“ podivil se Bretschneider, když usedl ke stolu, kde poklidně popíjel oslovený štamgast.
„Po to vašem včerejším soudu, kde jsem svědčil, ale nemohl zůstat do konce, jsem si byl jistý, že vás pak rovnou odvedou na Pankrác, nebo vám v lepším případě napaří tučnou pokutu, a ono to vypadá, že se vám vůbec nic nestalo“, nemohl Bretschner uvěřit Švejkově přítomnosti v lokále.
„Máte recht, dokonce ani omluvit se nemusím, a přitom je pravda pravdoucí, že jsem o panu premiérovi řekl, že je, ehm, však vy víte, co..,“ naznačil Švejk.
„Jistěže vím, přece jsem vás udal, tedy podal hlášení o závadovém jednání“, přisvědčil detektiv.
„Proto nechápu, že vás po tak důvěryhodném svědectví osvobodili. To potom všechna moje práce je v haj..v háji, to se na ni taky můžu vykašlat!“
„A proč byste to dělal? Vy za to přece nemůžete, vy si vedete vzorně, nezanedbal jste nic. Soud mě osvobodil, protože mu nic jiného nezbývalo, měl jsem totiž papír,„ konejšil Švejk detektiva.
„Papír?“ zbystřil Bretschneider.
„Dokonce dva. Ten první bylo potvrzení, že jsem byl v armádě superarbitrovaný pro blbost a druhý papír bylo rozhodnutí o mé nesvéprávnosti, které mi kdysi zařídil jeden pan soudce z vděčnosti, že jsem mu obstaral za lidovou cenu údajného šampióna ze psí soutěže v Monaku, a přitom to samozřejmě byl zatoulaný voříšek.
Uznejte, že když slavný soud z těch lejster seznal, že jsem dvojnásobně na hlavu, a že tedy nemůžu za to, co říkám, osvobodit mě musel.
Dopadl jsem podobně jako třeba pan prezident, rovněž se nemusí omluvit kvůli tomu Peroutkovi, protože taky...“
„No moment,“ vpadl mu do řeči Brteschenider.
„U pana prezidenta je to přece něco úplně jiného. Ten za své jednání není zodpovědný z titulu funkce, ten si může říkat, co chce, to byl veřejný projev. Rozumíte?“
„Moc ne, ale hlavně, že to vyšlo pro nás oba nastejno – nezodpovědný jako nesvéprávný, kdo by se v tom patlal, můžeme si pouštět ústa na špacír.
