Strefovat se do prezidenta, to už přesahuje všechny meze.

„Pane hostinský, tady kdysi visel obraz pana prezidenta…“, poznamenal významně zřízenec z vnitra, jistý Chovanec, „právě tam, kde je teď to kanálové zařízení.“

„Jó, to mají pravdu,“ odpověděl bez bázně Palivec.

„A mouchy na něj…“ ironicky napověděl zřízenec, a čekal, co hostinský poví dál.

„Ho*v*o mouchy! Ale nechtěl jsem, aby se někteří hosti do prezidenta strefovali řečma, že na něj jako s**ou, protože to není jejich prezident. Byly by pak z toho nepříjemnosti, a tak jsem dal obraz na půdu.“

Než Chovanec byl vůbec  schopen podané objasnění vyhodnotit, ozval se Švejk.

„To jste udělal dobře. Aspoň jste předešel křivému nařčení, že jste hosty ke strefování sám ponoukal, jak se to přihodilo té chudince lektorce z Libuše. Ta totiž učila děti házet jílovými kuličkami na cíl, a jako terč zvolila nějakou mazanici z časopisu s pěkným ksichtem ke strefování - a on to byl jako z udělání zrovna pan prezident. A jedna matka tu nešťastnou shodu zveličila, a že prej nešlo o jíl, ale o šutry, které děti měly házet, a ne na nějakou karikaturu třeba Schwarzenberga nebo Klause, ale na prezidentův obraz. Člověk se do maléru dostane raz dva.“

„ Poslyšte, pane Palivec,“ sugestivně uhodil Chovanec, „nemáte vy náhodou v Libuši známou, které jste ten obraz, co tu visel, půjčil?  Jestli ne, tak mi ho teď koukejte ukázat!“