Stará Radiovka píše Kulichovi

Statečný Kulichu, moc hezky se v televizi poslouchá, jak stojíš za svým a bušíš se v prsa, že vyděračům v bílých pláštích ustupovat nehodláš.

Myslíš si, že nám - rádiovkám, bejsbolkám šátkům atd – mluvíš z duše. Teď ještě snad ano. Ale co bude za tři týdny? Co když, podle tebe pistolníci, skutečně už do práce nepřijdou?

Svět se, jak si myslíš, nezboří. Podle mě jistě taky ne, ale víš, co všechno to bude pro obyčejné  rádiovky skutečně znamenat?

Asi nevíš - to by byl ten lepší případ.

Jestli ovšem vědět nechceš a říkáš, že máš doktorskou pistoli u hlavy, tak přiznej i tu partajní kouli u nohy, co ti ji tam přivázali soukuliši, abys ses k těm vyděračům ani o píď nepřiblížil.  Je to od tebe stejně cynické, jako neústupnost tvých protějšků. Tím spíš, že kdybys chtěl skutečně, mohl bys řetěz od koule odemknout. Třeba tak, že ty tisíce, které doktorům už stejně přidáš, aspoň napíšeš do tarifů, aby bylo po jejich. Prý na to ale není už čas.  Najednou! A na řeči v televizi ano?  A pak, Drábek by se zlobil, že mu bouráš zplácanou   bábovičku, viď?

Jsem sice hloupá stará čepice, ale jestli nepustíš doktorům  „chlup“, ani jim aspoň slib nevrazíš do tabulek a díky tomu  nad  doktory vyhraješ, ale oni odejdou, bude to pěkná prohra pro nás.

Ale Kulich se o zdraví bát nemusí. Brnkne řediteli, ať je březen nebo duben. Ale kde my budem?

Třeba se pletu, jsem už na to dost stará, ale moudřejší by měl ustoupit. Zdá se mi, že je nejvyšší čas – to skřípění zubů se dá určitě přežít spíš…