Sponzorský dar, nebo policejní provokace na ČSSD?

  Předseda ostřížím zrakem porovnával rozhovory, které poskytl dvěma listům a ty, jako z udělání, jimi oblažily čtenáře právě sobotních vydání, a to na celých stranách.

Liboval si, že interview jsou téměř navlas stejné a že v nich dal dostatečně najevo, že Rath byl jen výjimkou, což každý kritik zlodějské koalice musí pochopit.

Když články pečlivě vystřihl a pěkně založil do pořadače, už sedmnáctého, nadepsaného letošním letopočtem, ozval se od dveří jeho domečku ve Slavkově zvonek.

„Buď zdráv, předsedo,“ zahlaholilo to od skupinky příchozích. „My jsme z té hodonínské buňky, a když máme cestu kolem, tak jsme si řekli: Bohuš je náš člověk, tak ho musíme podpořit!“

„No, to jste mi opravdu udělali radost, ani jsem to nečekal,“ odpověděl předseda rozpačitě.

„Ale čekat jsi to mohl, Bohušu. Všichni víme, že teď po tom průšvihu jak Brno.“

„Selhání jedince,“ ohradil se.

„Tak po tom průšvihu se selháním jedince bude partaj potřebovat..“

„Jednotu, nenechat se odradit, pracovat o to víc mezi lidmi,“ sypalo se to z předsedy k chlapům.

„A tak jsme si řekli, že taky přispějeme, aby kampaň za to stála, aby byla dobrá nálada. Kam to vínko máme složit?“

V té chvíli předseda vytřeštil oči, dal si prst před ústa a ukázal na stěny. Pak vytáhl blok a fixou napsal: Z RUKY DO RUKY NE, SPONZORSKÝ DAR JEDINĚ PŘEVODEM NA ÚČET.

Chlapi trochu zrozpačitěli.

“Tož ja, Bohušu, ale nevím, jestli ty demižony projdou těmi otvory, co mají v bance na příkazy,“ zapochyboval předák. „Nemáme ten tramín složit radši tady?“

„Ano, raději ano,“ připustil opatrně předseda, když uviděl, že obsah demižonů je skutečně ve skupenství kapalném. Oddechl si. Agenti – provokatéři od Kubiceho to nejsou.

Ale pro jistotu si pak u zdi nahlas liboval:

“Takové krásné, žluťoučké, do skleničky – a jakou má jiskru, panečku.“   

Jan Dvořák