Sociální demokracie začala brutálně šetřit

  „Pane Hamáček, bude deset, tak toho schůzování už nechte,“ řekla nevrle žena v plášti hotelové pokojské, když nahlédla do místnosti.

Tam u stolku se čtyřmi židlemi sedělo předsednictvo sociální demokracie. Šéf Hamáček velmi pokorně ženu uklidnil, že už opravdu budou končit.

„Jen aby, to říkáte dycky, „ nedůvěřivě mu odsekla, „za pět minut jsem zpátky! A nechtějte, abych na vás poslala pana ředitele.“

„Musíme s sebou hodit,“ obrátil se předseda ke kolegům, „máme ještě schválit nominaci naší delegace na mezinárodní poradu socialistických stran o tom,  jak čelit dluhovým pastím. Tak koho navrhujete?“

„Mě  už tohle nebaví, být furt pod tlakem“,  ozval se naštvaně místopředseda Onderka a kolegyně Maláčová mu přitakala. „V takovém časovém presu se přece zodpovědná politika dělat nedá, musíme návrhy v klidu prodiskutovat.“

„Ale, ale co máme dělat, když jsme kvůli splácení toho strašného dluhu, co jsme zdědili ještě po Zemanovi, museli Liďák pronajmout hotelovému řetězci Nóbl dům?“ ohradil se Hamáček. „A buďme rádi, že byli aspoň tak velkorysí, že nám bezplatně umožňují tady ve skladu ložního prádla dělat každé pondělí od osmi do deseti schůze předsednictva. Tak, kde jsme to skončili?“

„Pane Hamáček, tak dost, už musíme převlékat!“ vstoupila razantně do místnosti pokojská. „Vy si to dopovězte třeba na chodbě, my musíme makat, a ne se vybavovat.“