Dvakrát během čtrnácti dnů se prokázalo, že vidina úsporné a dělné sněmovny není jen blouzněním politologů nebo pouze populistickou součástí volebního programu některé strany.
Jenomže, a to bohužel, šlo o mimořádnou situaci. Tak „hladce“ a hlavně rychle prošlo nebývalé množství zákonů jenom proto, že byly projednávány ve stavu legislativní nouze. A ten předpokládá, že všechno půjde jako na drátku. Ne sice tak, že by opoziční politici dostali přes roušky ještě pevné náhubky, aby museli mlčet, ale třeba odhlasováním omezené délky vystoupení či počtu těch, co budou hovořit.
„Normálně“ to nejde. Normální je u nás dvě stě poslanců, ne polovina, normální jsou u nás sáhodlouhé a ostré debaty za přítomnosti televizních kamer, aby divákům bylo zřejmé, že opozice – a konkrétně, který politik - se nenechala nakonec přehlasovat jen tak bez boje, tedy bez řečí.
Jistě, právě tohle demokracie je.
Ale přesto, bylo by opravdu nenormální, mít Sněmovnu pouze se sto poslanci, senátorů čtyřicet (nebo se bez senátu obejít vůbec)? Máme přece ještě 14 krajských zastupitelstev. Menší Sněmovna by mohla mít i „racionálnější“ jednací řád.
Bylo by to normální, nebylo by to normální? Možná ano, možná ne. Ale teď je to už třicet let prostě jinak. Ani párem volů se to nepohne. Partaje mají mnoho důvodů, aby současný stav zachovaly. Tvrzení že při „osekání“ parlamentních komor by šlo o pohřeb demokracie, zní sice alarmisticky, ale je velmi nedůvěryhodné. Utrpěla v minulých čtrnácti dnech snad parlamentní demokracie, nebo se jen ukázalo, že jednací styl může vypadat také jinak, než jak ho předvádějí sněmovní aktéři obvykle?
