Někdy vás zaskočí, jak čas letí. Nejenom při pohledu do zrcadla, na svatební fotografii nebo na displej osobní váhy, který – prevít – ukazuje už zase víc.
-Představ si, Liduš, že Rubikově kostce už je pětačtyřicet! To já jí mám jen o něco kratší čas, tenkrát mě jí přivez táta z Maďarska…
-No, a od té doby, tedy aspoň co jsem tě poznala, tak furt zuříš, že se ti jí ještě nikdy složit nepodařilo. Každý rok si dáváš předsevzetí, že letos už určitě, a stejně pořád nic. Nechceš toho už nechat a smířit se s tím, že na hlavolamy prostě nemáš buňky?
-Že nemám na skládání buňky? Vždyť jsem dokázal složit maturitu, rozebraný lux, rozbitou vázu, naladit televizi na DBT2, a taky složit tu nábytkovou stěnu – a to byl nějaký hlavolam. Toho Rubika vzdát nesmím.
-Tak se nerozčiluj, potřebuješ na to asi víc času a klid. Počkej si do důchodu, pak si můžeš skládat do aleluja, třeba při výletech vlakem.
- Kdepak, nic odkládat nebudu. Složím jí teď. Podej, mi ji, prosím. To by v tom byl čert, abych..
-Bédo, ona tam není.
-A kdo by jí bral? Já určitě ne, a ty máš přece jiný starosti.
-Jé, Bédo, je tady. Hrála si s ní Micka.
-Jaká Micka? My snad máme kočičku?
-Úplně živou ne, ale jako živou, měli je v marketu, v akci, jsou uměle inteligentní, tak jsem si myslela, že aby nám nebylo smutno, a když jsou v televizi ty příšerné programy, na které se nedá koukat..
-Cože? Ona tu kostku snad složila?
-Asi, asi ano.
Vidíš, jak je Micinka chytrá. Co jsi nedokázal za čtyřicet let ty, to ona zvládla za chvilku.
-To není fér srovnání. Ona je chytrá jenom uměle, ale ať si to zkusí s opravdickou inteligencí jako já, to bychom viděli..
