Při všem tom negativním, co ještě doprovází vývoj naší země, je naopak potřebné vyzdvihnout jeden důležitý pozitivní rys: čím dál víc jsme otevřenou informační společností.
Nejlépe to dokládá naše politická scéna. Jestliže ještě před dvaceti, ale i před deseti lety, bylo (zlo)zvykem, že vnitrostranické záležitosti nebo i kontroverze mezi ministry téže vládní strany „zůstaly pod pokličkou“ a řešili se interně, dnes je tomu jinak, stávají se věcí veřejnou. Nejenom díky profesionálním médiím, jimž se aktéři ochotně svěřují (například s tím, co jim na kolegovi z téže partaje vadí), ale zejména sociální sítě politikům umožňují prakticky neomezený (lze tweetovat na pokračování) prostor k osobním výlevům.
V těchto dnech můžeme prostřednictvím sdílnosti různých funkcionářů do různých médiích nahlédnout za oponu přátelské (přítel= ofic. oslovování mezi členy ČSSD) atmosféry, která ve straně panuje v souvislosti s referendem. Bez těchto osobních raportů by dílčí výsledky byly až do konce hlasování utajeny. Je to dobře, jít s tím za tepla ven, včetně silných slov, která hlasování doprovázejí? Jistěže. Tři týdny čekání bez jediné informace by přece byly k nepřežití.
Dalším příkladem, který dokládá nejenom posun v obecné informovanosti, ale i vzestup politické kultury, je aktuální obvinění straníka straníkem. Ministryně Šlechtová prý objevila miliardové nesrovnalosti až kriminálního charakteru v chystaných armádních nákupech, které jejím předchůdcem
zůstaly bez povšimnutí. Ve starých dobách by se věc řešila tak, že by ministryně informovala premiéra, ten by se sešel s ní a s ministrem Stropnickým, a hezky by si všechno vyříkali jak po vládní, tak po stranické linii. Lze předpokládat, že při takovém způsobu kabinetního jednání, by se až do doby, než bude skončeno vyšetřování vojenskou, a možná i republikovou policií, veřejnost nedozvěděla vůbec nic. A kdo ví, jestli i potom. Takový stav uta /zatajování už jistě znovu zažívat nechceme.
Paní ministryně to samozřejmě také nechce zažívat. A tak v zájmu veřejné informovanosti udělala všechno pro to, aby se „aféra“ na veřejnost dostala právě teď, ještě před tím, než se záležitostí bude zabývat vláda či Bezpečnostní rada.
Ministryni při snaze o co nejotevřenější informování nelze podsouvat zlé úmysly, že by snad chtěla hnutí a jejího představitele Stropnického poškodit. Stále ještě kolega, ministr zahraničí, v nové vládě – na rozdíl od Karly Šlechtové – přece být nechce, a velvyslancem být nemusí.
Ministryně prostě zaujala neoblomný chlapský postoj, že v zásadních věcech nezná ani bratra, respektive spolustraníka - a to by měl každý vědět.
