Šlápni do pedálů, Roberte!

Myslím, že Robert Bakalář by takové povzbuzování nepotřeboval. Pro něj bylo samozřejmostí, že se chtěl pokaždé dostat co nejdřív do cíle.

A to férově, i když leckteří souputníci z pelotonu podle pravidel slušnosti právě nešlapali.

Už je tedy v definitivním, posledním cíli. A tentokrát nám ani neokomentoval, jaké ta trať byla. Osobně těžká a bolestná, jak se dozvídáme - ale tohle by Robert nepřiznal nikdy, prostě by řekl: Normálka, co naděláš.

Nenaděláme nic. Tak už to chodí, že odcházejí i ti, kteří by si tady dole zasloužili být co nejdéle. Bylo by banální říkat, že se stejně jednou setkáme, protože není vůbec jisté to, co u něho jisté je, že je skutečně Nahoře. Mezi těmi dobrými lidmi i výtečnými profesionály.

Jsem rád, že jsem se mohl, byť za starých časů, s Robertem Bakalářem v televizi pracovně potkávat. Byl z toho rodu „sporťáků“, co vnitropolitická novinářská esa té doby převyšovali o hlavu. Intelektem, pílí, slušností i smyslem pro humor. A vydrželo mu to – až do konce. To se povede jen některým.

Měl rád šampus.

Tak, když už ne na zdraví, tak aspoň na schody do nebe - i když mám takové tušení, že když už teď nebude šéfovat těm exhibičním Pražským schodům, zkusí to s těmi, po kterých tak brzy, v jedenasedmdesáti letech, právě vystoupal.

Jan Dvořák