Když místopředseda Senátu Milan Štěch procházel chodbou směrem k pracovně svého šéfa Miloše Vystrčila, míjel se se známou tváří.
„Libuško, co furt děláš? Ty ještě..“
„Ahoj Milane, byla jsem za Milošem, kvůli takové soukromé laskavosti, ne pro mě, ale pro manžela,“ sdělovala skoupě bývalá předsedkyně Senátu Benešová.
„Já jdu za ním taky kvůli laskavosti, ale ne pro mě, pro moji Ivanku.“
„Tak dobře pořiď, já padám.“
Když místopředseda Štěch sděloval předsedovi Vystrčilovi svoji prosbu, domníval se, že Miloš mu vyhoví. A proč by také ne? Na Tchaj-wan si veze s sebou stovku lidí, takže přiřadit k nim navíc ještě jeho manželku by neměl být problém. Nota bene, když letí i paní Kuberová.
„Víš, Milane, ono je to těžké,“ reagoval Vystrčil rozpačitě. „To už jsi dneska v pořadí čtvrtý z bývalých předsedů, kteří u mě lobovali, abych vzal s sebou jejich partnery.
Pithart se přimlouval za svoji Drahuš, Přéma Sobotka by rád upíchl do zájezdu, ehm, na pracovní cestu paní Radmilu a Libuše by chtěla poslat s námi svého Jiřího. Je to znalec Komenského, takže by se tam prý mohl blýsknout. Musel jsem je ovšem odmítnout, jinak by mě média sežrala. Ani ty to neber osobně.“
„Ale Kuberovou, tu vezmeš, a moji ženu, manželku svého místopředsedy, tu ne!?“ zvýšil Štěch dotčeně hlas.
„A tak se těšila!“ zahořekoval, aby Vystrčil změkl. „Spoléhala na to, že když bereš Kuberovou, proč bys neměl vzít taky ji, žena jako žena, přece.“
„Proč, proč? Protože tvoje paní je v úplně jiné situaci než ona. Tu manžel před cestou náhle opustil Chápeš to?“
„ No, a co pro to můžu udělat?“
