Senátorské řemeslo už tolik netáhne?

Netáhne. A není se čemu divit. Několikrát do roka umdlévající zasedání jedenaosmdesátičlenného tělesa by umořila i osla. Natož senátora.

Nehledě na to, že mají i jiné starosti – podnikají, léčí, učí, zastupují, primátorují atd. – než aby  za nějakých sto tisíc měsíčně se nechali přibít k jedné židli v bývalé konírně. Jen ti poněkud pohodlnější či slabší nátury nepovažují Senát za vedlejšák, což je ovšem jejich věc, protože v porovnání s pilnějšími kolegy zvládajícími židlí víc, pak pláčou nad výdělkem.

I proto je letos zájem o senátorské křeslo zřetelně menší, než byl před čtyřmi lety. Stejně jako tenkrát se bude volit 27 senátorů, jenomže letos na jejich místa nekandiduje 269 uchazečů, ale o jednatřicet méně, 238. Z čistě matematického hlediska mají však větší šanci, neboť o jedno křeslo se v průměru „popere“ 8, 814814 … zájemců, kdežto v minulých volbách to bylo 9,962962, tedy o jednoho více. To je ovšem průměr na všechna křesla. Ale například o reálně jediné „ostravské“ křeslo projevilo zájem hned 14 spoluobčanů. Zdánlivě je to dost. Kdyby však postavení senátora v naší zemi bylo v očích veřejnosti skutečně úctyhodné a odpovídající významu komory, protože žádný sněmovní zákon bez „protažení“ Senátem nemůže být schválen, a nestálo na velmi nízké příčce, muselo by zájem o místo v Senátu mít daleko víc osobností. Třeba 400, 500, aby bylo z čeho vybírat.

Ne všichni kandidáti hrají s voliči čistou hru, někteří slibovanou nezávislost jenom předstírají