Šálky nejlepšího čaje aneb milovník luxusu

  U výtvarníka nebo novináře nepřekvapí, když ve volných chvílích jen tak, pro vlastní uspokojení, překročí „škatulku" osobního zařazení  a věnuje se jinému žánru oboru. Známe vynikající architekty - malíře. I žurnalisty - spisovatele, a to  nejenom literatury faktu.

Televizní tvůrce nebo filmař je v poněkud složitější situaci.Pustit se do audiovizuálního díla předpokládá mít k dispozici technologické zázemí a většinou i pár spolupracovníků, pokud nezvolíte vhodný formát, kde si vystačíte sami. Jako téměř osamělý běžec.   

Takových lidí ale není mnoho. Respektive dost je těch, kteří se chopí každé příležitosti natáčet, ale nabídnuté jako přivýdělek, bez motivace vlastní potřeby sebevyjádření.

Jednoho z těch, kteří si čas od času udělají od běžné, byť tvůrčí práce výlet  za tématem, které je vnitřně přitahuje, znám dlouhá léta.  Ve filmařské a televizní branži zažil ještě plnou slávu filmu, ale i jeho ústup směrem ke zprvu nedokonalým magnetickým záznamům až k dnešní HD kvalitě. V televizní tvorbě, ať jako střihač či  režisér, nové technologie dokonale zvládl a využil je v různých  zpravodajských a publicistických žánrech včetně hudebních klipů, televizní grafiky i self-promotion největší komerční televizní stanice.

 Audiovizuální vyjadřování se prostě stalo jeho šálkem čaje, respektive jedním z šálků. Vztah k rocku a k malování jsou těmi dalšími, byť se v těch oborech jako profesionál necítí. Osobní zkušenost s nimi pak zužitkovává v dokumentech o hudebnících a osobnostech výtvarného umění natáčených ve volných chvílích.

Bez zadání, bez „objednávky" televizí. Přesto je diváci mohli v ČT vidět.

Z posledních dokumentů například „Můj Ahasver" je (podle režiséra dokumentu) pokusem o portrét Pavla Vrby, jednoho z nejprestižnějších autorů písňových textů minulých desetiletí i současnosti, básníka a spolutvůrce muzikálů. Při řadě setkání před kamerou vydal textař nejenom svědectví o historii popu u nás, ale i o společenské atmosféře tehdejší doby s jejími omezujícími limity.   

V „Černém rackovi" se zase setkáváme s velmi upřímnou výpovědí Oldřicha Veselého, kdysi jedné z vůdčích figur skupiny Synkopy 61, autora většiny jejích skladeb. Dnes se věnuje převážně scénické hudbě k různým dramatickým žánrům. Občas si i zazpívá a na mládí nevzpomíná jenom s nostalgií.

Sérii velkých středometrážních portrétů prozatím završuje loňské „Červené světlo". Malíř z profese a rocker ze záliby Libor Lípa  se v něm představuje zejména jako jeden z „otců" významného mezinárodního výtvarného projektu MIKULOV ART SYMPOSIUM. Právě u tohoto dokumentu autor působivě využil možnosti obrazově zvukového kontrapunktu. Je to nečernobílý portrét člověka kolem padesátky s mnoha pochybnosti o dosavadní tvůrčí cestě, upřímně vypovídající o složitém překonávání  tzv. vyhoření a životních krizí.

Právě akcent na pochybnosti konkrétních lidí a to, jak se s nimi vyrovnávají, činí z těchto dokumentů něco víc než obrazy jednotlivců - přinášejí jistá zobecnění generačních otázek a nejenom divák středního věku se do nich dokáže vcítit. S podobnými psychologickými ponory, ovšem v hrané tvorbě,  se evropská kinematografie prezentovala ve své nejslavnější éře minulého století.  

Kdyby chtěl člověk psát řečí medailónků, neubránil by se konstatování, že autor osobitých dokumentů patří k profesionálům, kteří ve vší tichosti dávají televizi její denní tvář a snaží se přitom tohle médium esteticky kultivovat a hledat jeho moderní výraz. A k tomu navíc  má ještě obdivuhodnou chuť a schopnost vyjádřit se k mnoha věcem volnou tvorbou. Podle svých představ, bez omezení produkčních normativ, ve vlastní režii v nejširším slova smyslu. Prostě si nedokáže odepřít tenhle záviděníhodný luxus „dělat si podle svého".      

Režisér Rudolf    K u d r n á č e k   už nepatří mezi mladíky. Tedy pokud berete vážně tu číslici, kterou mu život v rubrice „věk" čerstvě připsal před nulu. Ale nelze jinak, než ji ignorovat.

Dobrou chuť u šálků jeho čaje!

 Jan Dvořák