Rusové dál provokativně vyhošťují. Co na to my?

Ani o Velikonočních svátcích nemůže prezident hodit úřad za hlavu a věnovat se třeba barvení vajíček a uždibování beránka zezadu, aby to nebylo vidět, nebo nerušeně sledovat svůj druhý nejoblíbenější pořad po Týdnu s prezidentem.  

„Promiňte pane prezidente,“ ozval se do telefonu školený baryton ministra Stropnického, “nerad ruším, ale pan premiér než odjel na velikonoční dovolenou, tak mi kladl na srdce, abych veškeré mimořádné aktivity konzultoval nejdřív s vámi, a tak to teď činím.“

„A o co jde, Martine?“

„Zdá se, pane prezidente, že Rusko chce napětí kolem novičoku dál eskalovat, protože kromě těch recipročně vypovězených 23 britských diplomatů jich ještě vypovědělo dalších padesát.“

„Cože, a máte to ověřené?“¨

„No.. jistě. Je to na IDNESU, v LIDOVKÁCH a taky to běží na liště ve Čtyřiadvacítce, takže nemůže být o té troufalosti žádných pochyb.“

„A co my s tím?“

„Já bych byl pro další vlnku vyhošťování, nemuselo by to být nic moc, ale takových 5 diplomatů určitě ano. Mám to spustit?“

„ Tak moment, práce kvapná, málo platná. Nesmíme se unáhlit. Musím si to nechat projít hlavou a zkonzultovat. Zavolejte tak za tři hodinky.“

„Jistě, pane prezidente,“

- - - - - za 3 hodiny - - -- -

„Pane prezidente, tak co, posvětíte mi to?“ ptal se dychtivě ministr.

„Máte mé svolení, Martine, provedl jsem i mezinárodní konzultaci - konejte! A na počtu nemusíte nijak šetřit. Žádných symbolických pět diplomatů to být nemusí, netroškařte, a vypovězte jich třeba, třeba 20.“

Po delší pauze Stropnický rozpačitě reagoval:

„Dvacet? Není to poněkud moc? Jestli na to budou adekvátně reagovat, tak to chod naší ambasády v Rusku ochromí.“¨

„Moment“, zvýšil prezident hlas, „v jakém Rusku? Je přece řeč o tom, že bychom měli vypovědět britské diplomaty… nebo snad ne?“