Rozum do hrsti

Středeční volba generálního ředitele České televize se zpolitizovala na nejvyšší míru.

Píše se o různých dohodách politiků s politiky, politiků s kandidáty, politiků s dosavadním ředitelem. Do toho petice už s několika stovkami podpisů osobností zvučných jmen, které žádají volbu stopnout.

Člověku to připadá, jakoby se v půlce týdne případným zvolením někoho z pětice finalistů měl zbořit svět, respektive demokratický systém v naší zemi. Ale tak to přece není a nebude.

Už samo stereotypní nazírání na ČT jako na   m o c e n s k ý    nástroj, které se promítá, bohužel, do všech úvah a protestů proti volbě, vypovídá o tom, jak zploštěle vnímáme televizi a  že si jen málo připouštíme existenci duálního systému vysílání a proměny informačních zdrojů vůbec. 

Už dávno se nepíše rok 1968 ani počátek sedmdesátých let nebo rok  1990, kdy televize sehrála významnou pozitivní či negativní roli v proměnách společnosti.

Dnes už je skutečně nesmyslné dělat si čárky kolikrát se který vrcholný politik v ČT objeví a věřit, že mu to vyhraje nebo prohraje volby. Stejně tak se přece prezentuje i v dalších televizích a především, s rychlostí blesku, na zpravodajských serverech v různých formách, včetně on -line rozhovorů.

Právě v tomto hledisku je ČT když ne zastupitelná, tak jen jednou z významných alternativ informací veřejnosti. A říkat, jak a s kým a bez koho by ta alternativa měla vypadat, je vlastně utahováním opratí, proti kterým výzvy varují. 

Daleko větší pozornost si proto zaslouží kreativní složka vysílání veřejnoprávní televize, v ní by totiž měla být, na rozdíl od ostatních televizí, jedinečná. Tam ovšem - ředitel, neředitel - musí sehrát roli vedení programu, dramaturgie,autoři, realizace...

Nemyslím si, že diváci jsou malé děti a věří na strašáky.

Jan Dvořák