Registr pacientů – už aby tady byl! (objektivní pohled)

V poslední době se ozývá silný hluk kolem centrálního registru pacientů, který je součástí zdravotnické reformy. Prý zbytečně vyžaduje povinnost  shromažďovat citlivá data o pacientech, která nemají se zdravotním stavem nic společného.

Jednotlivci, ale i celé instituce kladou ministerstvu zdravotnictví demagogické otázky ve stylu, k čemu je například nutné uvádět vlastnictví automobilu včetně čísla modelu či počet čtverečních metrů obytné plochy rodinného zámečku.

Už každému dítěti – a na to nepotřebuje být ani MUDr. Hegerem – je jasné, že automobilista může trpět  bolestmi krční páteře z otáčení ke spolujezdcům víc,  než například chodec, který se občas otočí po hezké slečně. Rovněž tak majitel rozsáhlejší rezidence může mít na pravé/levé ruce chronické mozoly od klik, kdežto majitel bytu 1+0 se s otevíráním dveří nadře o poznání méně a tudíž by si měl za dermatologické ošetření rukou připlatit.

"Movitostní" portrét pacienta bude též zdravým vodítkem pro lékaře, jaký objem péče mu má poskytnout. Klikne, a vidí, že odběratel  X  je nemajetný a že by si na světě stejně nic moc neužil, tak proč mu to trápení prodlužovat,  zatímco  pacient  Y  z opačné strany společenského spektra si nabízený inovační proces rád zaplatí.   

Takových logických argumentů, proč je dobře, aby se o každém z nás alespoň na jednom místě vědělo úplně všechno a dílčí věci se nemusely shánět bůh ví kde, lze snést bezpočet. Také proto poslanci registr schválili a nedali se zmást řečmi lidí, kteří mají se „svlékáním“ problémy, přičemž kde už jinde, když než u lékaře se mají obnažit?

A vůbec, zavedením Registru jsme de facto jen objevili Ameriku. Tam už taková evidence existovala v 80. letech devatenáctého století, a zmiňuje se o ní už Karel May.

Je to tak, jsme víc než sto let za opicemi.

Jan Dvořák