Ředitel ČT na (ne) čisto.

Aktualizace: Všem dohadům je konec. Šéfem ČT se stal Petr Dvořák. Někde lítají špunty, jinde je mrazivé ticho. To podle preferencí vkládaných do kandidátů na ředitele.

Chtělo by se říct: Sláva vítězi, čest poraženým! Ale zejména pro čtveřici oslyšených by to žádná náplast na zraněné sebevědomí nebyla. Olympijské chlácholení, že není důležité zvítězit, ale zúčastnit se, tady působí jako výsměch. Podstatné je samozřejmě usednout do pracovny a kralovat.

Najdou se tací, co si možná při výběrovém řízení na jiný post a jinde - jak řekl jistý státník prý takoví, co dnes řídí energetiku a zítra třeba butiky -  s hrdostí do životopisu napíšou, že kandidovali na post šéfa televize. Ale bude to trochu připomínat vousatý fór, jak jeden chlap se zalíbením ukazuje na fotku supermodelky a druhému říká, že by ji ještě jednou chtěl.  Když tomu druhému spadne čelist a zmůže se jen na přiškrcený dotaz: „Tys jí měl?“ dočká se odpovědi, že sice ne, ale už jí jednou mít chtěl.

Ovšem v rovině faktické, a při nezávislém sledování volby v přímém přenosu, pak oni „poražení“ za to mohou jen velmi částečně. Rada jakoby se spikla a snažila se je pořádně a samozřejmě nefér vykoupat.

Jednoho se z ničeho nic radní zeptal, jakou knihu četl naposledy, kdy byl na koncertu, v divadle nebo v kině. Tohle přece nemá s televizí vůbec nic společného! Jak může chudák bývalý šéf marketingu dopravních podniků najít kloudnou odpověď, jestliže má malé dítě a na takové věci, kromě komerčních filmů, nemá čas? Ale pro televizi by se obětoval.

U dalšího se zase nezdála jako přednost totální nezávislost na mediální zkušenosti ani to, že sice ví, že by bylo dobré zvýšit koprodukce s Německem jako před osmadevadesátým rokem, ale neví  proč se to zadrhlo a jestli už nejsou na Západě mediálně někde jinde. Takhle se to už nedozví, a to jsme měli šanci třeba navázat i na Ein Kessel Buntes.

Jinému kandidátovi podstrčili arogantní dotaz, jak může být zárukou slibovaných změn, když za sedmnáct let co v televizi pracuje měl na to snad času dost? Přitom se dobře ví, že třetinu z toho byl chudák v izolaci v Americe a pak na něj po dobu tří let čekalo bezvýznamné místo dveřníka generálního ředitele a teprve pak  byl rehabilitován a stal šéfem veškerého zpravodajství.  A víte, jak to sváže ruce? No, a teď mu je ani nenechali rozvázat.

Čtvrtý kandidát měl velkou šanci na generálský post, když se dostal se do konečné dvojice. Navzdory tomu, že někteří nad ním ohrnovali nos jako nad nějakým pouštěčem videoklipů a přitom svatosvatě slíbil, že dá pěti stům lidem v televizi padáka – byť se mu jich nakonec zželelo a naznačoval, že by se mohli živit i ve „švarcáku.“

No a ten pátý, co žádnou z podobných vizí neměl, a dokonce provokoval tím, že by chtěl spolupracovat s kverulantem Feničem, nakonec vyhrál!

Kam jsme to dospěli? To má snad televizi řídit profesionál? A co tradice? Vždyť vzala za své!                              

 J.Dvořák

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Milan Uhde se snažil mezi těmi štosy papírů najít své předsednické kladívko, aby mohl zahájit schůzi Rady ČT, která má zvolit ředitele.

Ale symbol jeho moci někam zmizel. Co teď? Přece si nepůjde vypůjčit do závodky paličku na maso.

Rozpaky pana předsedy se snažila vyřešit inženýrka D. Eklová, když mu nenápadně podstrčila bustu Fera Feniče, aby s jeho hlavou klidně bouchnul o stůl, stejně se k ničemu nehodí.

Předseda však úvodní akt vynechal a svým zvučným hlasem pronesl:

„Dámo a pánové, za pár minut se na nás bude dívat celý národ. Měli bychom obstát se ctí. Protože, jak se říká, těžko na cvičišti – lehko na bojišti, navrhuji, abychom nejdřív hlasovali na nečisto, tak zvaně orientačně. Je to běžný postup například v parlamentních klubech. Tak co tomu říkáte?“

Reakce žádná, místností se jen ozývaly tlumené hlasy, které do mobilů říkaly slova jako: samozřejmě, jak bych mohl, mám to pod palcem, je tutovka, všechno platí…

Předseda tedy významně zakašlal a pak, bez valného zájmu okolí pokračoval:

„Fotografie všech pěti osobností jsem pro osvěžení paměti pověsil na tabuli. Nejsou to lidé neznámí, každý z nich má patřičnou váhu. A ten s největšími šancemi by měl uspět. To ale záleží už na nás. Tak si to teď vyzkoušejme. Kdo je pro číslo jedna?“

Jedničku měla fotografie premiéra Nečase, dvojku poslanec a předseda volební komise rady ČT Mencl, trojku šéf poslanců TOPky Gazdík, čtyřku exministr kultury poslanec V. Jandák, pětku lobbista Hrdlička.

No, a jak to pak dopadlo při hlasování „natvrdo“, na to si ještě chvilku počkáme. Uvidíme, jestli by se ta palička na maso nakonec nešikla. Na hlavy radních.

Jan Dvořák