Hrozba exportu běženců má být účinným receptem, jak rychle vyléčit Evropu z utkvělé představy, že bude Turecku vnucovat stejné nesmysly, jaké zkouší na Polsko a Maďary.
Tedy svobodu médií, neomezené shromažďování, nepřípustnost pronásledování opozice či autoritářské vládnutí.
Přitom sama si nevidí do úst, jak v praxi lidská práva omezuje.
Evropa, zejména Německo s Holandskem si už dovolili moc, když zakazují politickou agitaci na svém území tureckým ministrům. Ti mají milióny Turků s dvojím občanstvím přimět k podpoře efektivního a neužvaněného autoritativního vládnutí v Turecku, které je však bohužel neslučitelné se zásadami pseudodemokratického života v jejich sice nerodné, avšak sociálně přívětivé druhé domovině.
Zákazy policejních režimů v Německu a Nizozemí připomenout krajanům ústy ministrů jejich turecké kořeny, rozlítily prezidenta natolik, že si nebral servítky a katastrofální stav evropské demokracie analyzoval na plná ústa.
Každý soudný Evropan by teď už neměl váhat, a měl by se z prohnilého žaláře unie snažit dostat na poslední ostrůvek demokracie na kontinentu, do Turecka. A to rychle, než Erdogan oprávněně naplní hrozbu, a začne nové utečence, nejenom ze Sýrie, posílat do Evropy.
Chtělo by se nám snad do té fašistické nesvobody šupem zpátky?
