Raketa na Hrad, hlásí systém. Všichni do krytu!

Prezident Klaus právě pročítal včerejší Moskevskou pravdu, když se hradním nádvořím rozezněla siréna. Co to proboha je, že by zase nějaké cvičení Civilní obrany, pomyslel si a přivřel okno.

V té chvíli se ve dveřích, a to bez klepání, objevil náčelník vojenské kanceláře a vyděšeně volal:

„Pane prezidente, pane prezidente, rychle do krytu!“

„Ale pane generále, „ odvětil s klidem prezident, „ přece si nebudeme hrát na nějaký nálet? Tak si myslete, že jsem do  toho krytu jako šel, já vám tady dám třeba jednu propisku místo mě, aby byla do počtu, a hotovo. K čemu ty formality, když o nic nejde..“

„Ale ono jde, pane prezidente,“ nenechal se odbýt generál.    

“ K Hradu se přibližuje raketa, zřejmě země-vzduch, každou chvíli tu bude. Tak honem pryč!“

A už se hnal k hlavě státu, aby ji třeba násilím odvlekl do bezpečí, když se rozrazily dveře a vešel do nich Klasův tajemník Jakl.

„Šéfe, tak jsem vám přivezl tu nově vypletenou raketu z opravny, jak jste včera chtěl, abyste si mohl na zahradě zkoušet podání“, řekl a podal ji prezidentovi.

„Tak raketa, generále,“ vychutnával si náčelníka prezident, „ a země-vzduch ještě k tomu, hm… To jste asi musel mít pořádné halucinace, viďte?“

„Pardon“, omlouval se generál, “chybička se vloudila. To víte, máme teď nový informační systém, tak ho dolaďujeme, občas se splete, takže tu raketu, co vezl pan Jakl nám hlásil jako zbraň. Ale do zítřka už bude fungovat jako hodinky. Vždyť nám ho taky dodala stejná firma, která má za sebou registr vozidel a co teď zrovna vyhrála další zakázku pro armádu.“

Prezident teď sice měl sto chutí použít tenisovou raketu skutečně jako zbraň, ale nakonec si to rozmyslel a jen energicky naznačil servis. Že ho přitom vzal houser, to už je jiná věc.   

Jan Dvořák