Velkou pozornost nás právních ochotníků vzbudil pondělní nepravomocný rozsudek nad ženou, která se stala obětí nedostatečné fyzické kondice policisty.
Hodně se o tom psalo už na jaře, kdy si šéfka protokolu na Stropnického ministerstvu vyjela na pražský Hrad, aby v posilovně hradní stráže utužila své bicepsy.
Jenomže v té době byl kvůli státní návštěvě průjezd uzavřen. Když to oné dámě policista uctivě sděloval, a ona mu na to zcela zřetelně odpověděla, že jí to může být ukradené a že přesto pojede, nebyl policista schopen očekávatelné a přiměřené reakce. Totiž buď rychle uhnout před rozjíždějícím se vozem, nebo před ním běžet pozadu takovou rychlostí, aby do sebe nenechal vozem narazit. Místo toho však vytáhl zbraň jako v nějakém americkém filmu a řidičce způsobil psychické trauma takového rozsahu, že nebyla schopna v jízdě dál pokračovat.
Dokonce ani po osmi měsících si ještě nedokáže vybavit, jak si odřeninu policista způsobil.
Aniž by po zásluze byl hnán k odpovědnosti fyzicky i psychicky nezpůsobilý policista, justice si smlsla na slabé ženě se silným vozem. Nepomohly žádné intervence generála Picka ani z policejního prezidia.
Dáma měla strašnou smůlu, že se dostala do osidel policie a státních zástupců, kteří chtěli demonstrovat svoji – v tomto případě nepříliš vhodnou - nezávislost.
To bývalý starosta pražské pětky Jančík se spravedlnosti dočkal, když před deseti lety před jeho vozem nebyl schopen dost rychle běžet pozadu strážník, který ho nechtěl pustit na uzavřený most. Strážníkovu drzou stížnost magistrát odložil, když předtím se údajným pochybením Jančíka odmítla zabývat policie.
Nepravomocně odsouzená oběť doufá, že po odvolání bude spravedlnosti učiněno za dost, a že bude i ona „odložena.“
Policie by se pak měla zcela vážně zabývat trénováním běhu pozpátku u svých příslušníků. Budou ho čím dál víc potřebovat.
