První narozky ve Strakovce

Premiér vešel do Strakovky mimořádně dobře naladěn. Jak by také ne, když Jeho vláda právě dnes slaví první narozeniny. I proto se oblékl do slavnostního.

Námořnický kroj to sice nebyl, s tím počká až na čtyřleté narozeniny.  Teď se kochal pohledem na loňskou fotografii z 13. července, kdy se vlastně vláda narodila.

Všichni tam hezky stojí s moudrým tatínkem uprostřed… Nad třemi postavami jsou už bohužel křížky. Chudák Drobil…a John, ten chudáček…a ten...nemohl mu momentálně přijít na jméno!

Ale co. V jedenáct začne vláda jednat, tak ty narozky trochu oslavíme. Do té doby už jistě přijdou první gratulanti, jak to obyčejně bývá. Snad ten nával sekretariát zvládne, měl by to přece jenom zkontrolovat.

„Maruško, dávejte delegacím raději pořadová čísla, jako v bance, ať se nepoperou, kdo má gratulovat dřív… Že zatím nikdo nepřišel? Ale oni přijdou, uvidíte..“

Bodejť by nepřišli, zřejmě se dostaví podle resortů - uvažuje premiér – vojáci, kováci, dopraváci, umělci, živnostníci, důchodci… Co si s těmi dary kabinet počne?

„Maruško, tak co? Nic?“

Teď to premiérovi došlo! Úřad vlády chystá překvapení, které před ním tají. Proto se od rána nesmí do zasedačky. Zřejmě tam Meziresortní pořadatelský výbor nechal připravit obří dort a kolem něj stojí čestná stráž složená z významných osobností. Pak šéf úřadu vlády vyzve kabinet, aby vstoupil dovnitř.

Za bouřlivého potlesku a reprodukovaného tuše dostane do ruky dálkové ovládání, aby zapálil plynový knot na velké svíčce (sponzorované Gazrpomem) uprostřed dortu. V té chvíli se dort rozevře a vypochoduje z něj Bohouš Sobotka se svou stínovou vládou a … a pak se premiér znovu ocitl v křesle, nad fotografií. Zřejmě mikrospánek s poněkud šíleným snem.

Kolik že už je hodin? Dost na to, aby se někdo objevil. A taky ano! Volá sekretářka.

„Pane předsedo, máte tady delegaci, mám je k vám pustit?“

„Samozřejmě, vždyť jsem říkal, že gratulanti mají přednost,“ a začaly se mu v očekávání sladkostí sbíhat sliny.

„Ale jsou to odboráři...“

“No vidíte, vybouřili se  a  konečně dostali rozum. A co přinesli, dortíček?“

„Ne. Rakvičky. Jo, a upozorňuju, že v zasedačce se dneska maluje. Tak kam je máme složit?“

Jan Dvořák