Proč reprízovat Trapasy, když ČT má větší – Výletníky?

Kdyby těm moderátorům, nebo snad průvodcům jednoho ze skvostů České televize bylo tak dvanáct let namísto třicítky, pořad se nevysílal v neděli večer hned po hlavním programu, ale někdy odpoledne v čase pro děti, mohly by ho snad přežít.

I když i jim by snaha o „veselé“ pojetí cestovatelského pořadu možná připadala nemístně infantilní.

Divák dospělý se však neubrání pocitu, že si dělají legraci z něho, protože na cílenou parodii tenhle neuvěřitelný scenáristický amatérismus v provázení pořadem Výletníci rozhodně neaspiruje.

Kdo neviděl jeho včerejší díl, může si udělat obrázek už ze stručného obsahu z webu ČT.

„ Co on (Baťa) postavil, obstálo před umakartovým bolševismem i zubem času. Vojta (Bernatský) s Petrem (Svěceným) to objevují celým tělem, od nohou až po udivenou hlavu nad tím, jak tu kdysi zakladatel zlínského impéria předběhl dobu. Projedou se po jeho vodním kanálu, posedí v pojízdné ředitelně a s takřka nábožnou úctou vzdají hold botě, co sedí i po devadesáti letech. Prostě zábavný výlet do minulé budoucnosti..“

Ta zábavnost například spočívala v tom, že jeden si odřel nohy v nových polobotkách a „tajně“ si je mazal mastičkou, nebo že na cestě k filmovým ateliérům našli dvě kosti- snad ještě se zbytky masa – údajně mamutů, které tam zapomněl před 50 lety režisér Zeman, když točil Cestu do pravěku. Legrační také bylo, když z ničeho nic, a neřekli málem ani popel, je míjel slavný Miroslav Zikmund. Takových „konferenciérských“ kousků jako z estrád šedesátých let tam bylo dost. Na nich vlastně ten „zábavný“ cestopis stojí.

Každý rozumný dramaturg by takové vypocené klauny už ze scénáře prostě vyškrtl a hledal by jiný způsob spojování. Protože zajímavá místa za ukázání stojí. O to víc pak kontrastuje „balení“ jako vystřižené z besídky zvláštní školy.

Kuriózní je i to, že v titulcích najdeme jméno jednoho z uchazečů o post generálního ředitele ČT a že taková trapnost je dítkem koprodukce ČT s firmou, která už svým názvem dává familiární vztah ke Kavčím horám najevo.

Jan Dvořák