Proč nás M. Horáček s P. Fischerem nevarovali včas?

Uplynulo pouhopouhých čtrnáct dnů od skončení prezidentské volby, a už se na světlo dostávají skutečnosti, které před veřejností Drahošovi největší podporovatelé ze sedmičky, která se do finále neprobojovala, zatajili.

Zatímco do posledních okamžiků kampaně i do skončení sčítání výsledků navenek dávali najevo, jak moc za Zemanovým soupeřem stojí, a kudy chodili, tam vychvalovali jeho přednosti – od vynikajícího zdraví přes erudici a slušnost a korektnost – byl to jen trik na voliče.

Ve volebním týdnu jim totiž z vystupování jejich favorita bylo čím dál jasnější, že zas až tak vynikající není, a že jeho šance vyhrát se zmenšuje.

Věděli to, a nic nám o tom neřekli. V kriminalistice se tomu říká zatajování důkazů.

Ale buďme rádi, že ještě nikoho kriminalizovat volbu nenapadlo.

Tady prostě klíčoví podporovatelé postupně docházeli k názoru, že jejich snaha pomoc profesorovi na Hrad nebude úspěšná. A měli přitom tolik taktu, že své pochybnosti finalistovi nesdělili. A veřejnosti samozřejmě také ne.

Zato teď  nám je sdělují jako generálové po bitvě. Vědí, co by měl býval pan profesor udělat jinak, jak se měl tvářit, jít do debat atd., atd.

Připadá mi to trapné. Takhle s křížkem po funuse. Nemůžu se ubránit pocitu, že s podporovateli cloumá zlost. Když už sami ty desítky miliónů a hodiny debat nedokázali zúročit ve svůj prospěch, ale nechtěli boj proti Zemanovi vzdát, až emocionálně a nekriticky se upnuli k finalistovi, ale on také prohrál. Berou to osobně. Už druhou porážku, definitivní, nemohou unést.

A tak jim najednou profesor „nevoní“.

Inu, parafrázujme starého dobrého Karla Havlíčka Borovského

Tak to při těch volbách chodí

Každou chvíli jinak

Před sčítáním byl jsi svatej

Po sčítání babrák