Proč jsme, my Češi stále tak malí, a nezapudíme panské choutky?

O jednu iluzi nás připravila před dvaceti lety televize Nova, když její sledovanost byla naráz mnohanásobkem diváckého zájmu o tzv. uměleckou ČT dvojku.

Tzv. náročný český divák se ve zdrcující většině ukázal jako podstatně méně náročný v přístupu k nabídce atraktivního konzumního kanálu. Přišli jsme sice o iluzi o sobě samých, ale zato jsme se trvale integrovali do západní společnosti s jejími dávnými kořeny a aktuálními proudy. Normalizovali jsme se. Víme, že se chováme už normálně, že spíš abnormální je trávit večery s ČT artem.

Ještě že stát netlačí na pilu a nesnaží se nás násilnou kulturní politikou přimět k sebezpytování a nevnucuje nám hodnoty podle kavárenských představ tvrzením, že je velký rozdíl, jestli na dramatickou situaci, kdy protagonista uklouzne na banánové slupce reagujeme spontánním úlevným smíchem, nebo zda strneme v napjatém očekávání, že balanc vyrovná a ke tragédii nedojde.

Buďme rádi, že v tomto ohledu svobodu našeho projevu nikdo neomezuje.

Stejně si važme toho, že nám nikdo nepředepisuje, která novoroční předsevzetí jsou správná a smíme si je dát, a která nikoli – až na pochopitelnou výjimku přání nekorektních, pokud bychom je vyslovili nahlas a někdo nás slyšel.

Bývaly doby, kdy špatná, maloměšťácká předsevzetí, která neodpovídala normalizační tendenci „socialisticky pracovat – socialisticky žít“  bývala terčem i „laskavého“ humoru, když stranická kritika plíživého nebezpečí  konzumního způsobu života (ovšem s problémem sehnat konzumované) příliš nezabírala.

Většinou však u zbožných, respektive bezbožných materialistických předsevzetích a přáních, která nebyl s to ovlivnit ani Děda Mráz, jen zůstávalo, aby si je člověk za rok mohl dát znovu.

Jen se podívejte, jaká nedůstojná předsevzetí si statisíce jedinců dávalo u nás před pětačtyřiceti lety.

Zaráží ovšem to, že z oné  duchovní malosti obdobných předsevzetí – domek, auto, jachta..-  se ani dnes většina z nás ne a ne vyhrabat!

Kdyby však byli šikovní a pilní a nahrabali si včas,  tohle by už dávno měli  a mohli si teď dávat ušlechtilejší, už velkoměšťácká  předsevzetí, i když třeba z Monte Carla nebo od bodamského jezera.

Zbavit se malosti je pro  MČČ*  opravdu těžké. Přitom přiměřený nedostatek, ba ani chudoba, cti netratí. A to by mělo přece stačit.

*MČČ - malý český člověk