Přestože Marhoulovo Nabarvené ptáče mělo tuzemskou premiéru teprve včera, už předtím se zvedla vlna negativních ohlasů, které vycházejí z citací mnohdy tvrdých kritik z benátského festivalu.
Přiznám se, že film jsem rovněž neviděl – a ani se na něj podívat nepůjdu. Nejsem zvědavý na skoro tři hodiny hrubého násilí včetně upalování a sexuálních deliktů podávaných rádoby umělecky, které mají člověkem otřást natolik, aby se mu udělalo nevolno a dokonce se zastyděl, že vůbec člověkem je, když lidi dokázali ve válce páchat takové hrůzy.
Děkuji pěkně.
Jakoby filmů o válce nebylo natočeno už dost. A přitom citlivě, s násilím jen v náznaku, osudy válečných dětí jsou zobrazeny dokonce i poeticky. Ano, šlo to. Taková opravdu umělecká díla divákem rovněž otřásla, ale zároveň ho povznesla a nezdeptala jako Ptáče.
Na ten film nepůjdu. Také na protest proti tomu, že se na něm podílela Česká televize! Nevím kolik desítek miliónů z našich měsíčních poplatků 135 korun na to obětovala. Rozhodně však z celkové sumy přes pět a půl miliardy, kterou z nás ročně vysaje, mohla peníze investovat efektivněji. Nikoli do filmu o válečných hrůzách, z jehož promítání v Benátkách i v Torontu lidé vyděšeně utíkali. Doufejme, že televizi ani nenapadne Ptáče kdekoli vysílat. Přece nechce, aby vystrašení diváci, byť z Artu, kteří jsou na umění zvyklí, televizory vypínali hrůzou a v noci měli těžké spaní.
Místo problematického Nabarveného ptáčete měla ČT pořídit dvě tři neproblematické a vtipné komedie z našeho mírového života. Nebo mohla zakoupit v zahraničí licenci na nějakou hodně zábavnou a sledovanou soutěž, něco jako Když hvězdy křepčí nebo když svačí. A taky by už konečně měli redaktoři Událostí dostat tolik slibovaný příplatek za objektivnost . Rovněž Otázky Václava Moravce by si zasloužily po tři čtvrtě roce změnu prostředí.
Prostě „naše“ peníze se měly vynaložit účelněji, než do filmu, který duši nepotěší a bránici nerozhýbe.
(Nebo snad ne?)
