Přísně tajné! Odposlechnuto 5.10.1989

„Ty, táto, co myslíš že ti dají v práci k narozeninám?“ „Hele, až mi bude padesát, a dožiju se jich bez průšvihu, tak dostanu pro nás dva rekreaci do Svazu, nebo na Kubu.

Teď mi možná dají nějaký diplom. A co ti vůbec tohle vlezlo do hlavy, když narozeniny budu mít až na jaře?“

„Víš, někde se kolegové z práce ukážou jako skuteční kamarádi a překvapí - dají do novin blahopřejný inzerát..“

„Jako když někdo umře, nebo má svatbu? Ale to by u mě přece nešlo. Musíme být utajení! Cožpak můžou do novin jen tak vrazit mojí fotku a napsat, že se soudruh – já se radši ani tady nebudu jmenovat – dožívá tolika a tolika let? To by byla vlastizrada.“

„No dobře, tak by třeba mohli k té tvé fotce dát nějaké jiné jméno..“

„Myslíš krycí? No to bychom se rovnou mohli jít zastřelit všichni.“

„Krycí ne, nějaký jiný, nekrycí, obyčejný.“

„Nesmysl, na to zapomeň, to je holt rub naší služby, všechno si dovolit prostě nemůžeme.“

„Ale stejně by to bylo hezký. Jako třeba tady, hele. Nějaký pan Vaněk má narozeniny a spolupracovníci mu přejou všechno nejlepší. Asi to u nich v té Brigádě socialistické práce berou se soudružskými vztahy upřímně, když mu udělali radost v Rudém právu.“

„Ukaž..“

„Jéžiš! Jakej Vaněk? Vždyť je to Havel!“

„Taky od vás? Tak vidíš, že to šlo. Já ti říkala, že stačí změnit jméno.“

Jan Dvořák