Prezident nedal na varování kancléře i Ovčáčka, ba ani nevyslyšel poradní hlas manželky, aby to nepřehnal s horlivostí ukázat městu i světu, že už je fit a že promluvit živě, bez předtočení, hravě zvládne.
Když se blížila třináctá hodina a prezident už podstoupil zkoušku mikrofonu, kdy místo obligátního suchého počítání do deseti žertovně slabikoval: „opo-zi-ce do kra-bi-ce a Ba-biš vá – bíš“, pocítil lehké uvolnění a neznatelně zívl. To už se ozvala znělka, a střihli ho do záběru.
„Milí“, začal ještě energicky své poselství, avšak druhou část oslovení už pronesl velmi pomalu, a málem po písmenech: „spo-lu-ob-ča-néééé.“
Pak se znovu nadechl, avšak ustrnul v náhlém spánku s otevřenýma očima – takovou schopností jsou obdařeny jen některé významné osobnosti.
V přenosovém voze i v řídících centrech všech televizí, které projev přebíraly, došlo ke zděšení. Mají ono mlčení vysílat dál, nebo je citlivě přerušit jiným programem, třeba Slovanskými tanci A. Dvořáka nebo Smetanovou ukolébavkou „Hajej, můj andílku“ z Hubičky?
Než se však k rozhodnutí kdokoli odhodlal, ve 13.01.05 začal prezident opět mrkat a rovnou divákům popřál mnoho úspěchů v Novém roce, a podotkl, že by byl rád, kdyby jeho letošní slova ve společnosti rezonovala.
„A to jste mě od „živáku“ zrazovali!“ pokáral přítomné. Dopil dvojku bílého, jímž symbolicky připil předtím divákům – a nechal si znovu dolít.
Reakce politiků vzápětí následovala.
Premiér a vládní politici ocenili, na jak miniaturní ploše lze prakticky beze slov dodat národu elánu pro příští nelehké období.
Představitelé obou opozičních bloků však slyšeli od prezidenta něco zcela jiného – arogantní přezíravé mlčení, trapný pokus vysloužilého politika včerejška populisticky zneužít marketingové poučky: mlčeti=zlato.
